Článek
Když se řekne Václav IV., leckdo si jen povzdechne a mávne rukou. „To by se tatínek v hrobě obracel, kdyby viděl, kam to tenhle nezdárný synek dotáhl.“ Prý slabý král, prý milovník vína a lovu. Jenže víte, jak to bývá, historie si věci někdy ráda zjednodušuje. Syn Karla IV. totiž opravdu neměl na růžích ustláno. Překročit stín otce, kterého Evropa obdivovala jako panovníka století, to není jen tak.
A kdyby alespoň vládl v klidné době! Ale kdepak. Tížilo ho politické dusno doma i v říši, věčně nespokojená šlechta, rozhádaná církev a papežské schizma rozdělující Evropu na dva tábory. Kdo ví, jestli by jeho otec nedopadl dost podobně… A k tomu všemu se na něj ještě „lepí“ legenda o zanedbávané manželce, kterou zabil jeho lovecký pes. No nemá tenhle chlap vážně smůlu?
Sňatek z rozumu vhodil královnu mezi cizince
Johana Bavorská pocházela z rodu Wittelsbachů a s Václavem byla zasnoubena už jako dítě. Svatba proběhla, když jemu bylo devět a jí čtrnáct let. Dnes nám to připadá divné, ale ve 14. století to byla běžná politická strategie. Manželství mělo upevnit vztahy mezi Lucemburky a Bavorskem. Věkový rozdíl? Ten také nikomu nevadil – koneckonců, třeba takovému Janu Lucemburskému bylo 14, když si bral Elišku Přemyslovnu, tehdy už plnoletou.
Johanna Bavorská
Podle kronik se Johana snažila, co to šlo, aby do své nové vlasti zapadla. Naučila se česky, osvojila si zdejší zvyky a vystupovala důstojně, jak dokazují kroniky. Zkrátka a dobře, nebyla to žádná nafoukaná princezna, která by ohrnovala nos nad „venkovem na východě“. Jenže roky běžely a to nejdůležitější stále chybělo – dědic. V tehdejších poměrech byla bezdětnost královny skoro jako osobní selhání. Lékaři tehdy nabízeli všelijaké rady od bylin až po modlitby k různým křesťanským patronům plodnosti, ale skutečnou příčinu nikdo neznal.
A upřímně, problém mohl být klidně i na straně krále, jen se o tom nahlas nemluvilo (navíc Lucemburkové s tím měli v tomhle období všeobecně potíže). Jenže král na tom minimálně nějaký podíl měl – do ložnice se mu totiž moc nechtělo. Dobové prameny tvrdí, že když se občas k návštěvě ložnice Johany uvolil a pobyl v ní více než jednu noc, rozletěla se tahle zvěst rázem po celé Evropě. Byla to trochu nadsázka, ale o lecčems to vypovídá.
Václav IV.
Navíc se s manželkou odcizoval stále víc (nepomohlo tomu ani to, že byl roku 1400 sesazen z římského trůnu). Čím dál víc času trávil na loveckých výpravách, u vína a v kruhu svých oblíbenců. A politika ani manželka ho nezajímaly.
Není tedy divu, že se Johana z hlavního dění vytratila. Uchýlila se mimo Prahu a nějaký čas pobývala na Písku, což byl tehdy významný královský hrad s pevnou pozicí na obchodní stezce (později jen tak tak unikl demolici a dodnes se dochoval jen z menší části).
Johanna Bavorská
Krvavá jatka na Karlštejně
Poslední den roku 1386 pobývala Johana na Karlštejně. Bylo jí kolem třiceti let. A pak přišla noc, která dodnes budí otázky. Nejznámější legenda tvrdí, že ji smrtelně zranil lovecký pes. Údajně o něj v noci zavadila, když pod postelí šátrala po nočníku a vylekané zvíře vyskočilo a prokouslo jí hrdlo (tuhle verzi uvádí například brabantský kronikář Edmond Ambrosii de Dynter, žijící v letech 1370 až 1449). Pozdější kroniky si navíc přisadily i to, že šlo o králova psa. A možná dokonce záměrně nastraženého, aby se král nenáviděné manželky zbavil.
Ano, je pravda, že tehdejší lovečtí psi byli skutečně cvičeni tvrdě a mohli reagovat prudce. Ale co by dělal králův pes v její ložnici ve chvíli, kdy se prakticky odcizili? A navíc tehdy nebylo sdílení ložnic vůbec běžné – ba naopak. Král i královna měli množství služebnictva a navrch i velmi rozdílné povinnosti i denní režim a soužití v jedné místnosti by vše jen nepříjemně komplikovalo.
Takhle dnes vypadá hrad v Písku
Nicméně loveckého psa se jako pachatele ještě vzdát nemusíme. Královna totiž měla také svůj dvůr a svoje záliby. A zřejmě ji neobklopovaly jen ženy. Naopak. Měla svoje věrné muže, jimž vládla a k nim samozřejmě patřili mimo jiné i královští lovci. A Johana jako milovnice zvířat klidně mohla mít své nejoblíbenější psy opravdu u sebe v ložnici. Je tedy možné, že k oné osudné události skutečně během tehdejší noci došlo. Jen ji nezpůsobil králův lovecký pes, ale její.
Verzí královniny smrti je víc
Jiná verze také říká, že útok sice proběhl, ale královna zemřela až později na infekci, možná žloutenku nebo dokonce proto, že byl pes nakažen vzteklinou (nicméně o tom se zmiňují kroniky až mnohem později, těžko tedy říct, z jakého zdroje tyto informace pocházely). A pak je tu ještě možnost moru, který se krajem šířil. Jenže tomu zase neodpovídá fakt, že bylo její tělo před pohřbem několik dní vystavováno v pražských kostelích. A pokud by se jednalo o mor, byl by pravděpodobnější mnohem rychlejší pohřeb.
Karlštejn
A pak tu ještě máme dopis, který 3. ledna 1387 poslal do své vlasti milánský velvyslanec, který byl tou dobou v Praze. Psal v něm, že 1. ledna přišla do Prahy zpráva o smrti královny předešlý den. Důvodem jejího skonu měla být plicní nemoc, kterou již delší čas trpěla. To mohlo být cokoliv – tuberkulóza, rakovina plic… Těžko říct.
Zajímavostí je, že Johana byla pohřbena v katedrále svatého Víta, což svědčí o tom, že si i přes všechny osobní a politické trable udržela důstojné postavení. A Václav IV.? Ten se jejího pohřbu nezúčastnil „pro žal“ a čtyři roky mu trvalo, než si vybral novou nevěstu (mimochodem Žofii Bavorskou). Tím také nejspíš padá teorie o nějakých úkladných nástrahách z jeho strany. Nejspíš. Jak to totiž ve skutečnosti bylo, už se nejspíš nikdy nedozvíme.
Zdroje info: Autorský text
Zdroje foto:
