Článek
Poloostrov Valdés v argentinské Patagonii má jedno velké lákadlo – obrovské velryby, k nimž se lze snadno dostat na lodi. A co víc, řada z nich mívá vedle sebe mládě, což samozřejmě návštěvnickou atraktivitu ještě zvyšuje. Jenže tahle idylka má i svou temnou stránku. A ta bohužel dost připomíná scénář z filmu Alfreda Hitchcocka.
Krutá „inovace“, která se předává dál
Rackové jižní tu už přes půl století útočí na velryby, které se nadechují u hladiny. Prostě létají nad hladinou a útočí. A není to žádné přehánění. Když se velryba vynoří, vrhnou se na ni, zaryjí ostrý zobák do její kůže a odtrhnou kusy masa a podkožního tuku. Ovšem zatímco dospělé velryby se naučily alespoň částečně bránit, mláďata takovou šanci nemají.
Vědci, kteří se problémem zabývají, upozorňují, že zlom nastal v 70. letech minulého století. Do té doby se racci spokojili s kůží, která se z velryb přirozeně olupovala. Jenže to jim očividně nestačilo, a když zjistili, že když budou klovat aktivně, získají víc potravy, rychle na novou strategii přešli doslova hromadně. A tuto taktiku si od té doby předávají z generace na generaci.
Velryba jižní (Eubalaena australis)
A bohužel to vůbec není marginální problém. Studie publikovaná v odborném časopise Biology Letters ukazuje, že počet zranění u mláďat se za poslední dvě desetiletí zvýšil zhruba desetkrát. Na mladých velrybách našli rány až metr dlouhé a pokrývající velkou část hřbetu.
„Je to smutný pohled,“ říká mořská ekoložka Macarena Agrelo z brazilské univerzity UFSC. Spoluautor studie Mariano Sironi z Institutu pro ochranu velryb (ICB) pak jen smutně konstatuje, že „útoky jsou bolestivé a rány hluboké.“
Výsledkem je vyšší úmrtnost velryb před prvním rokem života. Biolog Matthew Leslie z United States Geological Survey upozorňuje, že jde o překvapivě silný populační faktor. Velryby se totiž po zákazu lovu v roce 1935 tak tak zotavily, a teď je ohrožuje něco zdánlivě menšího. „Pro tyhle velryby je to jako smrt tisíci řezy,“ říká.
Velryba jižní (Eubalaena australis) s mládětem
Dospělí se přizpůsobili, mláďata to neumí
Dospělé velryby změnily způsob, jakým se vynořují. Naučily se jednoduše prohýbat hřbet tak, aby nad hladinu vystrčily hlavně hlavu. Jenže nejmenší mláďata to nedokážou. A neustálé útoky jim způsobují nejen vážná zranění, ale i stres. Přerušují kojení, narušují odpočinek a oslabují jejich kondici. Vyčerpané mládě plné ran pak často nakonec uhyne ještě dřív, než se naučí efektivně bránit.
I člověk v tom má prsty
Za vše mohou podle všeho špatně spravované skládky a odpad z rybářských lodí, které zvyšují počet racků. Více potravy totiž znamená více ptáků. A více ptáků zase znamená více útoků. Navíc bývá na skládkách dost často přeplněno a ptáci, kteří si nedokážou „urvat“ své místo, zamíří nad moře a celý koloběh se uzavře.
Vše by mohlo za nějaký čas vyřešit správné nakládání s odpadem a omezení přístupu racků k lidským zdrojům potravy. Jinak může místo, které je symbolem znovuzrození velryb, brzy začít psát docela opačný příběh.
Zdroje info: Autorský text
