Článek
Představte si želvu, která má hlavu jako středověké beranidlo, rohy jako poněkud bizarní nosorožec a ocas obrněný tak, že by s ním mohla klidně vyrazit dveře. Možná si myslíte, že vám právě teď popisuju ankylosaura nebo něco podobného, ale pletete se. A mimochodem, k dinosaurům se vlastně přímo dostaneme.
Tak podivné, že to prostě musí být dinosaurus
Jméno jí dal muž, který pojmenoval i dinosaury, slavný britský anatom Richard Owen. Tento britský přírodovědec, anatom a paleontolog patřil v 19. století k nejvýraznějším osobnostem vědy v Británii. A do dějin se mu povedlo vstoupit opravdu velkolepě, a to v roce 1841. Tehdy totiž během veřejné přednášky poprvé použil pojem „Dinosauria“ – pojem, který byl oficiálně publikován v dubnu 1842. Vytvořil jej ze starořeckých slov deinos (strašný, hrozný) a sauros (ještěr, plaz). Tehdy šlo o revoluční krok: vytvořil totiž novou skupinu tvorů a zařadil do ní obří vyhynulé plazy, jako byli například Megalosaurus (první pojmenovaný dinosaurus), Iguanodon a další. A docela tak změnil tehdy uznávaný pohled na pravěká zvířata.
Owen byl navíc nejen teoretik, ale i schopný organizátor vědy. Významně se zasloužil o vznik samostatného Přírodopisného muzea v Londýně (Natural History Museum), které bylo otevřeno v roce 1881 a dodnes patří k nejvýznamnějším institucím svého druhu na světě. Nicméně nebyl to typický terénní paleontolog, jak si ho dnes představujeme někde s kladívkem v lomu nebo u skal. Většinu fosilií dostával od sběratelů, geologů a amatérských nadšenců a jeho silnou stránkou byla především schopnost srovnávací anatomie.
Profesor Owen a jeho rekonstrukce ptáka Moa
Už v roce 1838 získal od Londýnské geologické společnosti prestižní Wollastonovu medaili, jedno z nejvyšších ocenění v oboru geologie. A mnoho z jeho objevů a výzkumů používáme dodnes – zavedl například pojem homologie pro označení podobnosti orgánů různých druhů na základě společného původu.
Byl známý tím, že dokázal z fragmentů kostí vyvodit širší anatomické souvislosti, ovšem „nosorožec v krunýři“ byl velkým oříškem i pro něj. Když se mu totiž v roce 1886 dostala na stůl téměř kompletní lebka a další kosti, domníval se, že jde o obrovského rohatého ještěra. A vlastně se mu nelze příliš divit – stačí se na zkoumaný subjekt podívat. Dal mu proto název Meiolania, inspirovaný obřím varanem rodu Megalania. Jenže brzy se ukázalo, že pravda je jiná. Nebyl to ještěr, ale želva. A jaká.
Meioalania
Třímetrový obrněný obřík, kterého byste nechtěli naštvat
Brzy se totiž na ostrově Lorda Howea podařilo najít další fosilie, díky nimž vědci dokázali podobu tohoto tvora zrekonstruovat téměř do detailu. Meiolanie měly mohutnou lebku s rohy, jejichž rozpětí mohlo dosahovat až 60 centimetrů. A aby toho nebylo málo, příroda jim nedělila i dlouhý ocas pokrytý kostěnými výrůstky. Nosily si vlastně s sebou takový středověký palcát.
Často se uvádí, že mohly měřit přes tři metry. Realita ale byla o něco střízlivější. Obvykle totiž zřejmě vlastnily krunýř dlouhý jen asi kolem jednoho metru, ale i tak šlo o impozantní zvíře. Dnes na nic podobného nikde nenarazíte. A kdo ví, co by se stalo, kdyby tahle želva neměla zrovna dobrou náladu?
Dravec, nebo mírumilovný vegetarián?
Dlouho se o tom spekulovalo, zda šlo o masožravce. Dnes však převažuje názor, že se meiolanie živily spadanými plody palem, kapradinami a bylinami. Nebyly to tedy vodní obludy, které by si z vás po krku okusovaly, ale spíš mírní suchozemští tvorové, kteří se loudali krajinou a spásali všechno, co přišlo do cesty.
Meiolania platyceps
Ale proč tedy měly ty obří rohy a obrněný ocas? To není jisté – ale nejspíš obojí plnilo podobnou funkci jako dnes paví ocas. Mohly tedy hrát roli při námluvách nebo soupeření mezi samci. Zkrátka a dobře šlo o přírodní přehlídku síly a výdrže.
Přišli lidé a bylo po všem
Zatímco meiolanie z ostrova Lorda Howea zřejmě zmizely kvůli změnám hladiny moře (a měly asi největší štěstí ze všech), jiné druhy měly tu smůlu, že se potkaly s člověkem. Například na souostroví Vanuatu byly nalezeny téměř tři tisíce let staré kosti rohatých želv, které na sobě nesly stopy po nožích a dalších nástrojích. A časová osa je skoro děsivá. Lidé sem totiž dorazili přibližně před 3000 lety a zhruba o dvě století později už nebylo po meiolaniích ani památky.
Větší štěstí měly na Nové Kaledonii, tam podlepaleontologických nálezů možná přežívaly ještě v prvních stoletích našeho letopočtu. Ale ani tam jejich příběh bohužel neskončil šťastně – podle všeho je tady také vyhubili lidé. Buď jim připadaly divné (což je pravděpodobné), nebo chutné (viz nález na Vanuatu), nebo obojí.
Je až symbolické, že tvor, který přežil miliony let proměn klimatu a krajiny, neustál příchod člověka. A stačilo k tomu pár generací.
Zdroje info: Autorský text
