Článek
Byl tak dokonale uchovaný, že vypadal jako část těla něčeho, co tam zemřelo teprve nedávno. Badatelé se docela vyděsili – mohlo na ně snad něco strašlivého skočit ze zálohy a roztrhat je i s jejich skromným vybavením? Teď v moderní době? V roce 1986? Nicméně nakonec si dodali odvahy, nález nadšeně vzali a provedli podrobný rozbor. Výsledky byly naprosto ohromující. To, co se tvářilo jako čerstvá mršina, byla totiž ve skutečnosti mumifikovaná část těla stará 3 000 let. Ale komu patřila?
Pták starý skoro 20 milionů let
Konkrétně se jednalo o část horského moa, druhu ptáka, který žil výlučně na Novém Zélandu. Analýza DNA naznačuje, že první jedinci rodu moa se objevili už před 18,5 miliony let. Druhů tu pak existovalo nejméně deset, ovšem do příchodu člověka už přežily jen některé. A i ty poté vzaly velmi rychle za své. Tehdy šlo o „nejrychlejší vyhynutí megafauny, na kterém se do té doby podílel člověk“. K čemu tedy konkrétně došlo?
Některé poddruhy ptáka moa měly víc než 3 metry na výšku a šlo tedy o jedny z největších ptáků na světě. Nicméně tento horský moa patřil naopak k nejmenším a dosahoval maximálně 1,5 metru.
Peří mu pokrývalo kompletně celé tělo až na zobák a pařáty. Neměl také žádná křídla ani ocas. Jak naznačuje jméno, žil hlavně ve vyšších a studených polohách. O tom se ale v moderní době dlouho nevědělo.
Tajemství jedné kosti přerostlo ve fantastický nález
První nález pozůstatků ptáků moa má na svědomí přírodovědecký nadšenec John W. Harris. Povedlo se mu to už v roce 1839. Respektive on sám na tom až tak velký podíl neměl – dostal totiž jednou nezvyklou zkamenělou kost od člena domorodého kmene Maorů. Ten ji měl údajně najít na břehu řeky.
Na počátku byla jediná kost
Kost byla poté zaslána siru Richardu Owenovi, který pracoval pro Hunterian Museum na Royal College of Surgeons v Londýně. Kost ho zaujala a zmátla na mnoho let, protože na žádnou podobnou kost za celá léta zkoumání nenarazil. Bylo to tedy opravdu zvláštní.
Nakonec došel k závěru, že patří zcela neznámému druhu obřího ptáka. Vědecká komunita se jeho teorii vysmála, později mu ale museli dát za pravdu, protože stejných kostí našli mnohem víc.
To nakonec dovolilo kompletní rekonstrukci kostry tohoto opeřence. Od prvního nálezu se objevily již tisíce dalších, často perfektně zachovalých. Mnohé z nich mají stále kůži, svalstvo nebo dokonce zbytky peří. Našly se v močálech i dalších jeskyních, stejně jako ten na Mount Owen. Nicméně úlek, s jakým vědci nález tehdy vyzvedávali, se jen tak zapomenout nedá. A není se čemu divit - nález byl totiž mumifikovaný opravdu dobře, takže vypadal skoro jako „živý“ respektive uhynulý teprve nedávno.
Profesor Owen a jeho rekonstrukce ptáka Moa
Vzestup a pád obřích ptáků anebo moa nebyl jediný
Když na Nový Zéland migrovali během 13. století lidé z Polynésie, populace moa vzkvétala. Byli zcela dominantní býložravci novozélandských lesů a měli jen jednoho predátora, orla Haastova.
S příchodem lidí se však stali rychle ohroženým druhem. Zaprvé kvůli lovu, zadruhé kvůli rapidnímu úbytku obyvatelného prostředí. „Protože dospívali poměrně pomalu, nestihli se množit natolik rychle, aby svou populaci udrželi životaschopnou.“
Všichni vymřeli už v době, kdy se na Nový Zéland dostali po roce 1760 první Evropané. Haastův orel, který na tuto potravu spoléhal, vyhynul krátce po jejich zmizení. Pták moa se ovšem stává častým kandidátem na případné oživení pomocí extrakce DNA.
A protože vyhynul teprve před několika staletími, stále existují rostlinné druhy, které tvořily jeho původní jídelníček. Možná by tedy jeho návrat nebyl tak nemožný, jak si dnes myslíme.
Zdroje info:
