Článek
Katastrofa přehrady Vajont z října 1963 dodnes patří k nejtragičtějším technickým selháním v Evropě. A nejhorší na tom je, že se o problémech vědělo, všichni je bagatelizovali.
Technická pýcha poválečné Itálie. Vítězka nad přírodou. Ukázka pokroku – takhle a ještě mnoha dalšími jmény tehdy označovali novináři obří hráz Diga del Vajont, která se tyčila v úzkém údolí pod horou Toc. Slibovala čistou energii i vodu, a obojí v hojném množství. Plány nebyly malé – měla zásobovat například i Benátky nebo Turín. Jenže 9. října 1963 se proměnila v symbol lidské arogance vůči přírodě. Ale nepředbíhejme.
Ještě před stavbou
Varování, která nikdo nechtěl slyšet
Nejdříve je třeba se vžít do kontextu doby. Celý projekt totiž vznikl v době, kdy Itálie hladověla po elektřině. Společnost Società Adriatica di Elettricità (SADE) získala povolení ke stavbě a v roce 1957 se začalo pracovat. Skoro v rekordním čase. Jenže místní obyvatelé bili na poplach už od začátku. Tvrdili, že svahy nad budoucí nádrží jsou nestabilní a že vlastně stavaři budují takovou malou časovanou bombu. Jejich námitky byly ale odbývány mávnutím ruky. Řadě z nich totiž úřady vyčítaly (a bohužel právem), že se stavbou moderního technického díla nesouhlasí hlavně proto, že jim brzy zaplaví domy a pozemky.
Jenže velmi brzy začalo být jasné, že hlasům „nespokojenců“ někdo naslouchat měl. První problémy při stavbě na sebe totiž nenechaly dlouho čekat. Už při budování silnic se objevily pohyby půdy a v roce 1959 zasáhl sesuv nedalekou nádrž Lago di Pontesei. Na stavbě samotné přehrady se tedy ještě ani nekoplo, a už se objevovaly první varovné vlaštovky. Přesto práce pokračovaly. Inženýři ujišťovali, že vše zvládnou – chce to jen beton, injektáže svahů a správné výpočty. Jenže papír snese hodně.
Dobová fotografie hráze
V únoru 1960 se začala nádrž napouštět. A země se dala znovu do pohybu. Nejdříve se sesunulo „jen“ 700 tisíc kubických metrů země a kamení. Vzniklou vlnu naštěstí hráz přehrady ustála. Ale protože se to úřadům zdálo jen tak tak, nechaly celou situaci prověřit. Do oblasti byli povoláni výzkumníci z Vysoké školy technické v Padově. Měli bezpečnost přehrady buď vyvrátit, nebo potvrdit. Udělali to druhé. Za dva roky prohlásili, že je vše v pořádku a žádné nebezpečí nehrozí…
Noc, kdy přišla smrt a odnesla s sebou všechno
Jenže na podzim 1963 už bylo jasné, že hora Toc není tak bezpečná, jak se výzkumníci snažili tvrdit. Místní o ní říkali, že „dýchá“. Každou chvíli se totiž do vody sesypalo menší množství zeminy, štěrku a kamení. Starosta obce Erto dokonce žádal evakuaci, ale odborníci ho uklidňovali. Vše prý mají pod kontrolou, není třeba vyvolávat zbytečnou paniku. Jenže pak přišla noc z 9. na 10. října.
Pomník obětem
Do přehrady se zničehonic zřítil obrovský kus svahu – odhady mluví o 260 milionech kubíků horniny – a to rychlostí kolem 100 km/h. Jenže voda mu prostě neměla kam uhnout. Vznikla vlna vysoká až 200 metrů. Samotná hráz to paradoxně vydržela, ale masu vody, která se přelila přes její korunu, nijak zadržet nedokázala.
A tam, kde bylo město Longarone, se během několika minut rozlila divoká povodeň. Ta doslova vymazala z mapy domy, brala s sebou všechno. Včetně lidí. Těch nakonec zahynulo asi 2 000.
Kdo za to mohl? No přece příroda, jinak bychom museli platit
Po tragédii proběhlo vyšetřování. Někteří odpovědní pracovníci byli odsouzeni a hlavní inženýr projektu Mario Pancini si ještě před procesem vzal život. A zaúřadoval tu i nějaký italský strýček Skrblík, protože celá událost byla dlouho oficiálně označována jako nepředvídatelná přírodní událost. To umožnilo státu vyplatit nižší odškodnění (v některých případech dokonce vůbec žádné) – a části odpovědnosti se vyhnout. Jak jinak.
Dnes je Vajont považován za jednu z největších technických katastrof v Evropě 20. století. Už je jasné, že „jen“ příroda tady rozhodně neúřadovala. Ale 2 000 lidem to život bohužel nevrátí. Připomíná, že přírodu nelze umlčet razítkem ani betonem.
Takhle vypadá místo tragédie dnes
Dnes je z celé oblasti trochu ponurá turistická oblast. Přehrada tu totiž stále stojí, ovšem voda je z ní vypuštěna a její dno pokrývá beton. Můžete se sem dostat s průvodcem. Ten vám rád vysvětlí, že název Monte Toc znamená vlastně „hora, která se drolí“. Příroda nás tehdy varovala předem, jen my jsme ji neposlouchali.
Zdroje info: autorský text
