Článek
Ve čtvrtek 13. prosince 1973, krátce po půlnoci, otřásl městem výbuch svítiplynu, který zcela zničil ubytovnu podniku Plastimat. Takhle stručně by se celá událost dala popsat. Ano, stačilo několik sekund a život desítek rodin se nenávratně změnil. Padesát lidí tehdy zemřelo, desítky dalších utrpěly zranění. A přestože šlo o jednu z největších katastrof v tehdejším Československu, komunistický režim zakázal komukoliv, aby o tom mluvil.
A do noci se ozval výbuch
K explozi došlo kolem půl jedné ráno. To byl ten nejhorší možný čas – v budově tehdy spalo více než sedmdesát lidí, opravdu hlubokým spánkem. Byli to dělníci, technici i zaměstnanci různých podniků z okolí. Příčinou byl únik svítiplynu, který se nahromadil v přízemí, a výbuch měl takovou sílu, že budovu doslova roztrhal na kusy.
Záchranné práce začaly do patnácti minut. Na místě pomáhalo přes tři sta lidí – vojáci, policisté, horníci z Uranových dolů, zdravotníci i dobrovolníci. Jedním z nich byl i Jaroslav Tikal, který tou dobou spal v bytě na nedalekém sídlišti. „Když to bouchlo, vynadal jsem manželce, že pořád větrá a prásklo okno. Pak jsem se podíval ven a uvědomil si, že ubytovna chybí,“ vzpomíná. Tehdy neváhal a hned se vydal pomáhat.
Tři muže zachránilo konstrukčně zesílené schodiště, ilustrační foto
Práce tu bohužel bylo dost a dost. Z trosek bylo vyproštěno 47 mrtvých a 17 těžce zraněných. Mnozí záchranáři tehdy riskovali vlastní život, protože mnohé trosky stále hrozily zřícením.
V jednu chvíli byl dokonce z trosek slyšet i dětský pláč, což všechny přítomné vyděsilo – žádné dítě tam totiž být nemělo. Vzpomíná na to František Soukup, působící jako mistr v dílně Technického rozvoje TEROZ. Žádné dítě tehdy nenašli, ale z místa, kde se pláč ozýval, později vyprostili tělo mladého muže, který měl spálené prsty na rukou i na nohou. Nejspíš nějakou dobu ještě žil. „Jsem přesvědčen, že ten pláč byl jeho,“ říká po letech Soukup.
Některým se naštěstí povedlo dostat ven včas. Platilo to třeba pro Jaroslava Kaše a jeho dva kolegy. Spali v prvním patře blízko schodiště. To je zachránilo, protože právě tohle místo bylo konstrukčně zesílené. „Strašná rána, všechno se začalo trhat, panely bortit. Čekal jsem, kdy nám něco spadne na hlavu,“ popsal později celou událost. Ven se i s kolegy dostal oknem.
Továrna Plastimat v Havlíčkově Brodě
Mlčení, které bolelo možná ještě víc než výbuch
Režim ale tragédii přikryl mlčením. Jak říká pamětnice Jaroslava Haasová, která přišla o jedenáct kolegů: „Tehdejší režim nemohl připustit, že se v socialismu něco takového může stát.“ Do místního deníku se sice celá událost dostala, ale jiná média o ní informovala jen velmi stručně a se zpožděním. A není divu – neměla totiž co publikovat. Fotografům, kteří se snažili místo zdokumentovat, totiž přítomní policisté zabavovali filmy, a proto dnes existuje z místa neštěstí jen pár autentických snímků.
Oficiální vysvětlení se objevilo až 18. prosince, kdy ministr vnitra Josef Jung předstoupil před Českou národní radu. Ve skutečnosti ale víc mlžil, než vysvětloval. Mluvil o „rychlém zásahu složek“ a „pomoci rodinám obětí“, ale o skutečném rozsahu katastrofy nepadlo ani slovo. Mezitím se po Tachově šířily fámy o poškození dalších domů, které museli vyvracet geodeti.
Místo tragédie dnes
Pamětníci vzpomínají i dnes
Někteří lidé měli bohužel oné noci vyloženě smůlu. Jedním z nich byl Václav Brejcha, mladý technik z Plzně, který do Tachova přijel na služební cestu. Původně měl bydlet v hotelu, ale když se mu práce značně protáhla (což způsobilo, že mu propadla hotelová rezervace), poslali ho právě do ubytovny. „Bylo to poprvé a naposled, co tam spal,“ vzpomíná jeho manželka Eva Brejchová, která tehdy čekala jejich první dítě. „Na památku mi zbyly jen jeho rozbité hodinky a průkazka MHD,“dodává.
Na druhé straně se odehrály i zázraky. V troskách například zázračně přežil muž jménem Emil Bánom, kterého našli záchranáři až po dlouhých hodinách, a to téměř bez zranění. „Mysleli jsme, že tam nikoho živého už nenajdeme,“ vzpomínal jeden z dobrovolníků. A o to víc je nález živého a prakticky nezraněného člověka překvapil. Když totiž Emila vyprostili ze sutin, dokázal odejít po svých.
Památník obětem tragédie
Přežila i mladá dělnice Květoslava Bočková. Měla vážné zlomeniny a popáleniny, ale zachránila se. „Dodnes se neubráním pláči, když na to vzpomínám,“ říká i po letech se slzami v očích.
Památka, která přežila režim i čas
Dnes stojí v místě bývalé ubytovny památník věnovaný obětem tragédie. A osudy těch, kdo přežili, jsou dodnes připomínány na pravidelných setkáních pamětníků i v místním muzeu. Ironií osudu je, že na stejném místě došlo v roce 2016 znovu k požáru, při kterém bylo evakuováno přes sto lidí. Naštěstí se ale vše tentokrát obešlo bez obětí.
Zdroje informací:
