Článek
Tisíce lidí tehdy zahynuly a města zmizela pod několika metry popela a bahna. Jenže nezmizela úplně a lidé se rozhodli, že to, co zbylo, by nejspíš ještě stálo za to využít. Dnes nám to přijde šílené, ale oni se doslova usídlili nad těly mrtvých nešťastníků.
Z ruin se staly nové domovy
Po katastrofě totiž Pompeje nezmizely úplně. Nejnovější archeologické nálezy ukazují, že z popelu vystupovala torza horních pater domů a obchodů. Právě tam se podle vědců uchýlili ti, kdo přežili – a vlastně všichni z okolí, kdo při této katastrofě přišli o střechu nad hlavou.
Na nějakou pietu se tu ale opravdu nehrálo. Z původních společenských místností nebo pracovních prostor se staly provizorní přístřešky, které lidé postupem času přestavěli na pivnice, skladiště i kuchyně s pecemi. Jednoduše využili toho, co zůstalo, a začali žít přímo mezi ruinami. Osudy mrtvých pod nimi je příliš nezajímaly – koneckonců, oni byli přece naživu. A pokud tomu tak mělo být i nadále, musely jít nějaké stesky nebo úcta stranou. Scházeli se v pivnicích, bavili se, užívali si – a přitom několik metrů pod nimi, zasypané popelem a prachem, leželi ti, kdo takové štěstí neměli.
Na počátku stál Vesuv…
Archeologové kdysi důkazy doslova zašlapali do země
A proč jsme si dlouho mysleli, že Pompeje zůstaly po onom tragickém dni až do dnešního dne opuštěné? Mohli za to titíž lidé, kteří nás během minulých desetiletí a staletí zásobovali mnoha fantastickými objevy právě z této lokality – archeologové. Když se jim totiž v roce 1748 dostaly Pompeje poprvé pod lopatky, aby se tak řeklo, měli zájem jen o jediné. Chtěli vidět „město ztracené v čase“ – domy, fresky, nádobí i těla lidí z roku 79.
A objevili opravdu mnoho unikátní věcí. Připomeňme například skvěle zachované otisky těl, nádhernou mosaiku Alexandra Velikého, Vilu mystérií nebo tělo muže, jehož mozek se částečně přeměnil na sklo. Jenže při tom nevědomky (nebo možná spíš trochu přezíravě) ničili stopy pozdějšího života.
Pompeje dnes
„Aby se dostali k vrstvám s nádherně zachovanými domy, doslova odhrnuli všechny pozdější stopy osídlení. Nikdo je tehdy nepovažoval za důležité,“ popisuje na stránkách PompeiiSites Gabriel Zuchtriegel, ředitel archeologické lokality Pompeje.
Světlo do pozdějších událostí vnesly až současné výzkumy, zaměřené na čtvrť Meridionalis na jihu města, které ukázaly, že Pompeje nebyly po výbuchu zdaleka tak opuštěné, jak se původně myslelo.
Dochované lázně
Pec na chléb, nádoby i stopy ohnišť – příchozí si poradili, jak uměli
V nově prozkoumaných místech toho navíc archeologové objevili opravdu hodně. Kromě množství keramiky se tu našla i ohniště či malá pec na pečení chleba. Tyto konkrétní nálezy pocházejí až z 5. století n. l., tedy více než čtyři sta let po erupci.
Lidé tehdy žili mezi ruinami a popelovými nánosy, které se mezitím pokryly vegetací. Pokus o obnovu města byl ale marný – i když ho krátce po katastrofě podpořil dokonce i císař Titus, který poskytl přeživším štědrou finanční pomoc, jež jim měla pomoci město obnovit. Bylo to ale zbytečné – Pompeje už se nikdy nestaly tak významným centrem, jakým bývaly před výbuchem.
Sádrový odlitek pompejského nešťastníka
Konec přišel s dalším výbuchem
Nové osídlení navíc přetrvalo jen do roku 472, kdy Vesuv znovu vybuchl. A ani tentokrát si nebral servítky – vychrlil prý tolik prachu, že ho pozorovali až v Konstantinopoli, vzdálené přes 1200 kilometrů. A to byl definitivní konec. Od té doby se tu už nikdo bydlet neodvážil.
„Díky novým vykopávkám vidíme Pompeje jinak – ne jako město zmrazené v čase, ale jako místo, které se snažilo znovu nadechnout,“ uzavírá Zuchtriegel.
Zdroj: Autorský text
