Článek
Píše se 3. září 1878. Byl to večer, který měl být pro stovky Londýňanů nezapomenutelným zážitkem. A opravdu se nezapomenutelným stal – jen nejspíš trochu jinak, než si většina z nich představovala.
Z romantiky se stal horor
Ten večer vyrazil parník Princezna Alice na oblíbený Moonlight Trip – tedy romantickou večerní plavbu z Swan Pier, nedaleko London Bridge. Trasa vedla dolů po řece Temži až do Sheerness v hrabství Kent a zpět.
Když loď v 18:30 opouštěla Rosherville Gardens a mířila zpět do Londýna, nebylo na její palubě snad jediné volné místo. Přesný počet cestujících ale zůstává záhadou – žádný seznam pasažérů se totiž nevedl.
Loď řídil zkušený kapitán William Grinstead, sedmačtyřicetiletý námořník, který měl Temži v malíčku (mimochodem, i on pak na lodi zahynul). Přesto udělal jedno ne zrovna šťastné rozhodnutí – svého kormidelníka nechal v Gravesendu a místo něj vložil řízení do rukou nezkušeného Johna Eyerse. A právě to se ukázalo jako osudová chyba.
Srážka, které nešlo zabránit
Na druhé straně řeky se totiž v tu samou chvíli pohybovala Bywell Castle – mohutná uhlířská loď, která obvykle vozila uhlí z Anglie do Afriky. Tentokrát měla namířeno do Newcastlu, aby nabrala uhlí pro Egypt. Její kapitán Christopher Dix se bohužel na Temži necítil zrovna jako doma, a proto si najal zkušeného lodivoda.
Dix zahlédl poziční světlo Princezny Alice a správně předpokládal, že loď pojede po pravé straně, jak bylo zvykem. Jenže kapitán Grinstead se právě v tu chvíli rozhodl pro úplně jiný manévr – zamířil k jižnímu břehu, kde byl proud slabší. A tak jeho loď nabrala kurz přímo do cesty Bywell Castle.
Princezna Alice
Ve chvíli, kdy si posádky uvědomily, že se nevyhnutelně srazí, bylo už pozdě. Dix sice okamžitě nařídil zpětný chod, ale kolosální Bywell Castle už nestihla zareagovat. Princezna Alice se rozlomila vejpůl a během čtyř minut zmizela pod hladinou.
Záchrana v jedovaté řece
Posádka Bywell Castle se okamžitě snažila pomoci přeživším – spustili lana, házeli do vody cokoliv, co mohlo plavat, a dokonce spustili záchranný člun, kterým vytáhli 14 lidí. Přidali se i místní lodníci, ale i tak byla záchrana složitá.
Mnoho pasažérů totiž neumělo plavat a těžké šaty, které tehdy zejména ženy nosily, je táhly ke dnu. O deset minut později dorazila i sesterská loď Duke of Teck, ale už bylo příliš pozdě – ve vodě už nezůstali téměř žádní živí lidé.
Celkem se podařilo zachránit asi 130 osob, mnoho z nich ale později zemřelo. Napili se vody z Temže, která byla tehdy doslova jedovatá. Někteří zemřeli okamžitě na otravu, jiní podlehli infekcím v následujících dnech. Jeden z přeživších prohlásil, že za svůj život vděčí tomu, že po vytažení na břeh veškerou vypitou vodu vyzvracel.
Bywell Castle
Hrůzy, které přišly po tragédii
Těla obětí začala vyplouvat na hladinu už po šesti dnech – mnohem dříve, než se očekávalo (počítal ose s devíti a více). A to, co se objevilo dál, bylo děsivé.
- Mrtvoly byly extrémně nafouklé a nevešly se do běžných rakví.
- Pokrýval je sliz, který nešel smýt (respektive se po omytí znovu objevil).
- Páchly tak strašně, že se k nim odmítali přiblížit i zkušení pracovníci márnic. Ti dokonce stávkovali a požadovali vyšší mzdu.
- Šaty mrtvých žen, původně vyvedené v modré barvě, se změnily na fialové.
A za všechno mohla jedovatá řeka Temže.
Smrtící koktejl odpadu
Místo, kde Princezna Alice klesla ke dnu, totiž bylo snad tím nejhorším možným. Jen hodinu před katastrofou londýnské čističky vypustily do řeky 75 milionů galonů (340 000 m³) splaškové vody z čistíren Abbey Mills a Crossness Pumping Station.
Jeden chemik to později popsal ve dopise pro The Times jako:
„Dvě nekonečné řeky rozkládající se, bublající stokové vody, syčící jako sodovka, tak černé, že barví řeku na míle daleko, a vydechující mrtvolný pach, který si každý bude pamatovat jako mimořádně depresivní a odporný.“
K tomu všemu se do řeky dostaly chemikálie z továren, petrolej z požáru v Thames Street a odpad z plynárny v Becktonu. Mnoho lidí otrávil tento smrtící koktejl ještě dřív, než se stihli utopit. A ty, kteří přežili, často dohnaly jeho následky později.
Přesné číslo „dodatečných obětí“ neznáme, ale dobové zprávy uvádějí, že míra úmrtí přeživších byla „nadmíru vysoká“.
Pomník obětem tragédie
Tragédie, která (skoro) nic nezměnila
Paradoxně katastrofa Princezny Alice nevedla ke zlepšení kvality vody v Temži. Úřady se sice zaměřily na přísnější pravidla říční plavby, ale znečištění řeky bylo řešeno až o mnoho let později.
Tak skončila jedna z nejhorších tragédií v historii Londýna – hrůzná smrt ve vodě, která zabíjela i dlouho poté, co si lidé mysleli, že jsou v bezpečí.
Pokud jsem některé technické věci nepopsala dobře, tak se omlouvám, vážně jsem se snažila. Zaujal mě především osud těch, kteří tragédii přežili i nepřežili (vzpomeňte si na to, až se zase někde bude mluvit o znečištěných řekách). Úvod do celé události by tam však jednoznačně být měl. Ke katastrofě vždycky vede řetězec událostí – a tady je to jasně vidět.
Zdroj: https://www.rmg.co.uk/stories/blog/library-archive/drowning-sewage-sinking-princess-alice
https://www.bbc.com/news/uk-england-london-44800309
https://www.layersoflondon.org/map/records/sinking-of-the-princess-alice
https://londonist.com/london/history/eyewitness-accounts-of-the-princess-alice-tragedy
https://blog.britishnewspaperarchive.co.uk/2020/08/24/the-princess-alice-disaster/
