Článek
Jenže právě jedna taková ho teď stála život. Dělal jen to, co dělají všechna orangutaní mláďata v jeho věku. Ano, byť pětiletý, stále byl ještě mládě. V přírodě se totiž malí orangutani nehnou od svých matek minimálně do osmi (leckdy až do třinácti) let. Jedině tak se naučí všechno potřebné.
Orangutan se utopil ve vodním příkopu
Jenže Kawi už se nic naučit nestihne. Utopil se ve vodním příkopu. Nějak ty svoje vylomeniny prostě neodhadl a než se na místo seběhli ošetřovatelé, bylo pozdě. „V Zoo Praha dnes ráno nešťastně zahynul pětiletý sameček orangutana sumaterského Pustakawan, kterému nikdo neřekl jinak než Kawi. Tragickou událost bohužel způsobila Kawiho mladická nerozvážnost a hra, při které neodhadl své fyzické schopnosti. Půl hodiny před otevírací dobou zoologické zahrady se při houpání pustil lana a spadl do vodního příkopu, kde se následkem nehody utopil,“ sdělovalo stručně vyjádření na Facebooku.
A během krátkého času se tu sešla velká spousta příspěvků, které na Kawiho vzpomínají v dobrém. Lidé sdílejí své fotografie a vzpomínají na poslední setkání s ním. Přece jen pět let je pět let a za tu dobu mohla jeho kousky obdivovat celá řada lidí. Včetně mě, mimochodem – naše poslední setkání proběhlo skoro na den přesně před měsícem. Moc jsem si ho tehdy nevšímala, protože mě víc zajímaly gorily, za kterými mířila i naše speciální komentovaná prohlídka. Ale mám dojem, že tenkrát stejně pospával a vzbudil se, až když jsem odcházela. Škoda, měla jsem ještě zůstat.
A ještě jedna vzpomínka
Zoo Praha se kaje, lidé jsou nespokojení
Samozřejmě se tu našla i spousta negativních příspěvků. Lidé zoo obviňují z nedostatečného dozoru, ze špatně zkonstruovaného výběhu a podobně. A vůbec nepomáhá, když se zaměstnanci snaží obhajovat. Jako první padlo vyjádření od Martina Vojáčka, který má veškeré opy a lidoopy v zoo na starosti: „Dospívající sameček při hrách testoval své hranice a zkoušel, kam až může zajít. Vše proběhlo během krátké chvíle, kdy chovatelé pracovali v jiné části pavilonu. Okamžitě po vytažení Kawiho těla zahájila naše chovatelka resuscitaci, bohužel bez úspěchu. Přivolaný veterinář následně potvrdil úhyn zvířete. Chovatelé jsou ztrátou oblíbeného svěřence hluboce zasaženi.“
V diskuzi se pak snaží hněv přispěvatelů mírnit Monika Krstičová přímo ze Zoo Praha: „Vodní příkopy v expozicích lidoopů jsou v souladu s doporučenými standardy (best practice guidelines) Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA) a jsou často používanou bariérou (mají je např. zoologické zahrady v San Diegu, Melbourne, Houstonu, Hamburku či Lipsku). Je však třeba dodat, že situaci bereme vážně a pro expozici orangutanů připravujeme nové stavebně-technické řešení,“ opakuje mnoha nespokojencům do omrzení.
A má pravdu. Buď můžeme zvířata obalit bublinkovou fólií a držet je v polstrované místnosti nejlépe bez oken, nebo jim můžeme nabídnout co nejpřirozenější prostředí a doufat, že daň za to nebude příliš vysoká. Ale nehody se prostě občas stávají, zabránit jim nelze.
Mimochodem nedávno mluvil o orangutanech i cestovatel Ladislav Zibura, který navštívil přímo záchrannou stanici na Indonésii (slyšela jsem to na jeho cestovatelské projekci Dvě cesty do džungle – mimochodem fakt doporučuju). Nebral si tehdy servítky a označil je přímo za mamánky, s matkou totiž prý v některých případech zůstávají až do 13 let (a během té doby samice znovu nezabřezne, takže se vlastně nelze divit tomu, že jsou tak ohrožení). A v oné záchranné stanici se lidé starali o malé orangutany, kteří o matky přišli. Učit je musí úplně všechno – včetně třeba strachu z hadů. Ani ten totiž nemají vrozený. Ošetřovatelé proto po sobě hází gumové hady, následně předvedou teatrální výstup a když to mladí orangutani zvládnou úspěšně napodobit, dostanou odměnu.
Stejně ale nakonec přijde den, kdy je vypustí do přírody. Musí, jinak by byla celá akce zbytečná. A právě v té době začínají přicházet ztráty – až třetina těchto mláďat totiž nezvládne prvních pár dní v přírodě. Některé doplatí na své akrobatické kousky ve větvích, protože neodhadnou svoje možnosti, a jiné se utopí. Přesně tak jako nebohý Kawi. Ale je to příroda, nic s tím nenaděláme. Obviňovat proto pracovníky zoo z nezodpovědnosti je rozhodně nesmysl. Oni sami se rozhodně nechtějí s žádným ze svých chovanců takto smutně loučit. Navíc vodní příkop jen tak ze dne na den něčím nenahradíte. Je to daň za to, že se zoo snaží co nejvíce přiblížit přirozenému prostředí zvířat. Bohužel.
Zdroj: Autorský text
