Článek
Přesto je tu s námi měsíčník svítivý (Mola mola) odhadem už nějakých 50 milionů let. Některé exempláře dorůstají až 3–4,3 metru na výšku, měřeno od hřbetní po řitní ploutev, a váží i 2–2,5 tuny – ano, je to stejné, jako by ve vodě vedle vás plaval menší automobil. Nebo létající talíř, to spíš.
Neplave, spíše se nechá unášet
Jeho tělo je neobvykle ploché, téměř kruhové, a místo klasického ocasu má tzv. clavus – to je vlastně nepravý ocas vzniklý spojením hřbetní a řitní ploutve. Odtud také podle toho vypadá – srostl totiž víceméně do kruhu, klasickou ploutev byste tedy hledali marně. Bohužel tím měsíčník přichází i o většinu možností k manévrování, takže se po většinu času prostě jen nechává unášet proudem – pokud se o něj tedy nezačne zajímat nějaký predátor (ale o tom až později). Už na první pohled je jasné, že jde o tvora, kterého si s jinou rybou nespletete.
Evoluční zvláštnosti
Kostra měsíčníka je zčásti chrupavčitá a pod kůží se skrývá gelová vrstva složená převážně z vody, kolagenu a elastinu. Je to totiž potřeba – ona tahle prapodivná rybka totiž nemá ani plovací měchýře. A matka příroda se mu vyřádila i v přední části těla, zuby má totiž srostlé do zobanovitého útvaru a nemůže nikdy úplně zavřít tlamu, i kdyby sebevíc chtěl.
Plavat umí, ale jsou to samotáři
Měsíčníci žijí převážně samotářsky. Často se však nechávají očistit od parazitů jednoduše tak, že se zastaví u hejna drobných rybek – jinak však společnost nevyhledávají. Rádi se také vyhřívají na hladině na boku – tato „sluneční koupel“ ovšem není samoúčelná, pomáhá jim zahřát se po výletech do chladnějších hlubokých vod (odtud také anglický název sunfish).
K pohybu používají kývavý pohyb hřbetní a řitní ploutve, což je mezi rybami neobvyklé. A ačkoliv mohou na první pohled působit nemotorně, dokážou za den uplavat i 26 km průměrnou rychlostí okolo 3 km/h. Ovšem mnohem raději se prostě jen nechávají unášet proudem.
Reprodukce a životní cyklus
Ale tímhle podivuhodnosti, které se k tomuhle nevšednímu tvorovi vážou, ještě nekončí. Samice měsíčníka kladou až 300 milionů vajíček najednou – je to více než jakýkoliv jiný obratlovec na Zemi. Může si to dovolit, larvy jsou totiž opravdu drobounké, jen asi 2,5 mm dlouhé a vypadají jako miniaturní ježci. Ale jak rostou, tak o své trny přicházejí a mění se v typický tvar dospělého měsíčníka.
Predátoři ho mají jako hračku
Přirozených nepřátel má měsíčník málo – může se stát jen kořistí velkých žraloků, kosatek nebo lachtanů. Právě s těmi posledními mívá však největší problémy. Lachtani jsou totiž od přírody zvědavá zvířata a v prapodivně plujících měsíčnících vidí často spíš zábavu než kořist. Často kolem nich jen rychle proplouvají, jakoby je škádlili, a čas od času si prostě odfouknou ukousnout ploutev. Ovšem když se jim povede kousnout víc, klidně měsíčníka připraví i o většinu jeho ocasu – plavou pak kolem něj a pozorují, jak se nebohá ryba točí dokola a nedokáže odplavat pryč.
Není divu, že je dnes měsíčník veden jako zranitelný druh. Největší hrozbou pro něj je rybolov, při němž často končí v sítích jako nechtěný úlovek. Ovšem škodí mu i plastový odpad – igelitové sáčky si totiž často plete s medúzami, které jsou jejich obvyklou potravou. A pokud jich zkonzumuje více, hrozí mu riziko udušení nebo smrti hladem.
Měsíčník a lidé – bát se nemusíte
Navzdory své velikosti je pro člověka ovšem zcela neškodný. Jen jednou byl zaznamenán případ, kdy vyskočil z vody a dopadl na člun, což by při jeho váze mohlo být nebezpečné.
Ovšem když už jsme u lidí, nesmíme opomenout jednu zajímavost: byl zaznamenán případ, kdy v japonském akváriu Kaikyokan přestal jeden měsíčník po uzavření areálu během covidu žrát. Chovatelé proto postavili okolo nádrže kartonové figuríny lidí, což zabralo a ryba se opět s chutí pustila do jídla.
Autorský text
Oceán - Poslední divočina světa, Cousteau Fabien, 2007, Euromedia Group a.s.
