Článek
Kluk, který chtěl změnit svět – tak by se dal bez nadsázky popsat. John Allen Chau se narodil 18. prosince 1991 v Alabamě a vyrůstal v hluboce věřící rodině. Už jako malý hltal dobrodružné knihy a hrál si s bratrem na indiány. Byla to taková předzvěst jeho posedlosti neznámem.
Misionáři ho fascinovali, chtěl být jedním z nich
Studoval na křesťanské škole ve Vancouveru ve státě Washington a později na evangelické univerzitě Oral Roberts University. Jeho spolužáci tehdy vypověděli, že ho fascinovali nejen různí cestovatelé a objevitelé, ale i misionáři. Vzhlížel k Davidu Livingstonovi či k Bruce Olsonovi.
Sentinelci: poslední izolovaný svět
A někde na střední škole se setkal i se Sentinelci – tedy samozřejmě ne osobně. Zaujala ho jedna z poznámek v knize. Stálo v ní, že ostrov Severní Sentinel je považovaný za jednu z posledních skutečně izolovaných komunit na světě. Odhady mluví o několika desítkách lidí. Neví se, jakým jazykem mluví, ani jak přesně žijí.
„Jmenuji se John. Já i Ježíš vás milujeme.“
Indická vláda totiž vstup na ostrov zakázala. Nejen kvůli ochraně cizinců, ale hlavně kvůli ochraně samotného kmene. Izolované populace totiž nemají imunitu vůči běžným nemocem. Stačí tak třeba i banální chřipka a může dojít k devastaci celé komunity. To není přehánění, historie podobných kontaktů je plná tragédií. Jenže tohle John Allen Chau nevnímal jako překážku. Když se šíří boží slovo, nemůže to být špatné.
Přípravy na misi, která změnila jeho život
Když dokončil studia, neseděl doma s nohama nahoře. Cestoval, fotil, psal. Svět pro něj byl doslova otevřenou knihou, kterou chtěl číst stránku po stránce. Své výpravy poctivě dokumentoval a sdílel na sociálních sítích. Sledujících přibývalo, lidé mu fandili. Viděli mladého muže s nadšením, který chce poznávat svět a pomáhat. Líbilo se mu to? Zpychl? Těžko říct. Ale je pravdou, že do všeho, co dělal, šel naplno.
V roce 2014 působil v Kurdistánu, kde pomáhal uprchlíkům. Charitativní práci se věnoval také v Izraeli. Nebyl to žádný teoretik víry, který by o službě jen mluvil. On ji skutečně praktikoval. Jenže čím víc se rozhlížel po světě, tím víc ho to táhlo na jedno konkrétní místo.
„Sám Bůh nás schovával před pobřežní stráží a mnoha hlídkami.“
Sen jménem Severní Sentinel
O kmeni Sentinelců si zjišťoval všechno, co bylo dostupné. V letech 2015 a 2016 dokonce podnikl výpravy na Andamany, aby si oblast „obhlédl“. O cestě na Severní Sentinel se prozatím nikomu nezmínil. Prostě jen chtěl vědět, jak to tady chodí. A zjistil, že k opravdu důkladné přípravě mu toho ještě docela dost chybí.
Absolvoval proto kurz přežití u National Outdoor Leadership School a také kurz zdravotnického záchranáře. Věděl, že v odlehlých podmínkách si člověk musí umět poradit sám. A v roce 2017 nastoupil do výcvikového programu organizace All Nations v Kansas City. Ta otevřeně hlásá, že chce jít tam, kam nikdo jiný nepůjde, aby přinesla víru i do nejodlehlejších koutů světa. Není tedy divu, že součástí výcviku byly i simulace střetu s „nepřátelskými domorodci“. Účastníci čelili například útokům oštěpy, aby si zvykli na stres a nebezpečí.
Ostrov Severní Sentinel.
Ovšem myslel i na zdravotní stránku věci. John Allen Chau proto absolvoval třináct očkování, na co si jen vzpomenete. Snažil se minimalizovat riziko toho, že by na ostrov přinesl jakoukoli infekci.
Port Blair a poslední zápisky v deníku
V říjnu 2018 dorazil do Port Blair, hlavního města Andaman. Tady se na svůj finální krok několik týdnů připravoval. Do batohu si zabalil deník, aby mohl svou misi zaznamenat, ale i obrázkové kartičky pro komunikaci či lékárničku, která obsahovala i zubní kleště na případné vytažení šípu. A nezapomněl ani na dárky. Nůžky, háčky na ryby, spínací špendlíky… prostě všechno, co by se mohlo domorodcům líbit.
Před samotným vyplutím také strávil jedenáct dní v karanténě. Během této doby se hlavně modlil a četl příběhy misionářů, kteří šli podobnou cestou. Byl přesvědčen, že dělá správnou věc.
V noci ze 14. na 15. listopadu 2018 padlo definitivní rozhodnutí. John Allen Chau nasedl na malou rybářskou loď a spolu s několika muži, které velmi štědře podplatil, vyrazil směrem k ostrovu Severní Sentinel. Věděl, že porušuje indické zákony. Věděl, že oblast hlídá pobřežní stráž. Přesto jel.
Tma jim hrála do karet. Loď se tiše sunula po hladině a jediným světlem byl plankton, který pod přídí fosforeskoval téměř magickou září. John si později do deníku poznamenal toto: „Sám Bůh nás schovával před pobřežní stráží a mnoha hlídkami.“
Nedaleko ostrova zakotvili a čekali do rána. John nemohl z ostrova spustit oči. Věděl, že někde tam mezi hvězdami a temnou siluetou pralesa leží svět, který si nepřál být nalezen.
Ryba jako dárek nezabrala – ani nic jiného
Brzy ráno 15. listopadu se John posadil do kajaku a sám začal pádlovat ke břehu. Aby působil méně hrozivě, svlékl se jen do spodního prádla. Když se přiblížil k několika chýším na břehu, vyběhli z nich lidé s tvářemi pomalovanými žlutými obrazci. Křičeli na něj vysokými, pro něj nesrozumitelnými tóny.
A on se rozhodl odpovědět. „Jmenuji se John. Já i Ježíš vás milujeme,“ zavolal anglicky. Odpovědí mu ovšem byly jen napnuté luky. Hodil proto jejich směrem rybu, kterou přivezl jako dar, a rychle pádloval zpět. O pár hodin později se ale vrátil. Možná si říkal, že domorodci už stihli rybu od něj upravit a sníst a budou se na něj tedy dívat přátelštěji.
Jedna z poslední misí k Sentinelcům před definitivním zákazem.
Dopádloval proto až ke břehu. Položil dary na zem a pomalu se přibližoval k obydlím. Sentinelci na něj znovu křičeli, snažili se ho zastrašit. Jenže John se nedal a začal jim recitovat verše z knihy Genesis a zpívat. Na okamžik se zdálo, že ho opravdu poslouchají. Všechno kolem totiž ztichlo.
Jenže pak přiletěl šíp. Vystřelil ho mladý chlapec a šíp zasáhl Bibli, kterou John držel v rukou. Misionář už dál nepokračoval. Chtěl ustoupit, jenže mezitím mu domorodci z vody odnesli kajak. Nezbylo mu než plavat téměř kilometr zpět k rybářské lodi. Neměl být onen šíp v Bibli znamením? Pokud ano, pak ho John jednoznačně přehlédl.
„Doufám, že to není moje poslední poznámka, ale pokud ano… Nesnažte se získat mé tělo.“
Potřetí se rozhodl přijet sám
Tu noc si do deníku zapsal slova, která dnes mrazí. Přiznal strach. Psal ale také o nádherném západu slunce a přemýšlel o tom, zda není poslední, který vidí. Přemítal o tom, zda by nebyl užitečnější živý, ale zároveň se ve všem zcela odevzdával Bohu.
Byl to zápis člověka, který si uvědomuje riziko, a přesto se rozhodne pokračovat, nebo naopak naprostého náboženského fanatika? Kdo ví. „Doufám, že to není moje poslední poznámka, ale pokud ano… Nesnažte se získat mé tělo,“ napsal mimo jiné.
Svůj třetí a poslední pokus chtěl podniknout sám. Bez lodi a bez svědků. Možná doufal, že osamělý cizinec bude působit méně hrozivě. Možná chtěl rybáře ušetřit pohledu na to, co se může stát. Kdo ví. Nic dalšího o tomhle pokusu nevíme – vlastně jen to, že nevyšel.
Ráno 17. listopadu totiž rybáři, kteří ho k ostrovu dovezli, viděli ze značné dálky několik mužů, jak po pláži vláčí jeho bezvládné tělo a následně ho zahrabávají do písku. Tím příběh skončil. Jeho tělo nebylo nikdy vyzvednuto. Nejen proto, že si to nepřál, ale i proto, aby nedošlo k dalšímu ohrožení kmene. Ostrov samotný pak zůstává i nadále přísně střeženým územím.
Celý příběh dodnes rozděluje veřejnost. Jedni v něm vidí hlubokou víru a odhodlání. Druzí nezodpovědné porušení zákona a risk pro izolovanou komunitu, která si kontakt nepřála. Ke komu se přikloníte vy?
Zdroje info: Autorský text
Zdroje foto:
