Článek
Když se dnes řekne klášter, většina lidí si představí ticho, modlitby a rozjímání. Jenže minulost byla často mnohem drsnější. Jeptišky se totiž dokázaly leckdy změnit i v drsná monstra. A není to taková nadsázka, jak by se mohlo zdát. Už po staletí kolují zvěsti o tom, že se v některých klášterech trestalo zazděním či dlouhodobou izolací. Malá cela, bez oken, život bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi. Přímé důkazy ale chybí a církev pověsti podobná obvinění odmítá. Připouští pouze dočasné zavírání provinilých jeptišek do malých komůrek, a i to už je prý dávná minulost. Jenže občas se babské povídačky změní v nehezkou realitu.
Krakovský případ, který praskl: nešťastná Barbara
Jak často se podobné praktiky používaly, se už nejspíš nikdy nedozvíme. Klášterní zdi si svá tajemství dodnes střeží velmi pečlivě. Výjimkou je ale případ Barbary Ubrykové z Krakova. A věřte nebo ne, začal vlastně velmi nenápadně. V létě roku 1869 dorazil na soud anonymní dopis, který popisoval nelidské zacházení karmelitánek s jednou jeptiškou. Podezřelé bylo už to, že pisatel použil při oznámení úřadům její civilní příjmení, což naznačovalo, že ví víc, než by měl. Jeptišky se totiž při vstupu do kláštera tohoto „privilegia“ vzdávaly a nepoužívaly je.
Jeptišky nemusí být vždy jen symbolem klidu a míru
Uváděl, že je nebohá dívka po mnoho let držena v klášterní cele. Ale nepředstavujte si žádnou romantiku a duchovní rozvoj. Taková cela byla totiž sotva větší než vaše spíž (ta Barbařina měla pouhé 2×2 metry). Bez okna, bez postele, jen holá zem a vlhké zdi. Jídlo a voda se podávaly malým otvorem, aby trestaná nezemřela, ale zároveň neměla šanci uniknout. Nikdo na ni nemluvil, anebo musela naopak dlouho poslouchat litanii náboženských textů, které ji měly dovést k nápravě. A aby toho nebylo málo, leckdy se musela o své skromné jídlo doslova poprat s krysami a dalšími nevítanými návštěvníky.
A to všechno bez naděje na únik. Dny se slévaly v týdny, týdny v měsíce. Karmelitánky věřily, že tím hříšnice přivedou k pokoře a k Bohu. Realita však byla jiná. Mnohé ženy tohle nelidské mučení psychicky nevydržely, blouznily, propadaly šílenství a ztrácely kontakt s realitou. A obvykle v cele také zemřely. Barbara takové „štěstí“ neměla. I když možná by ho raději měla, kdo ví.
Nepředstavitelná hrůza za zavřenými dveřmi
Onen anonymní dopis tehdy všechny značně překvapil – a to včetně samotného biskupa. Kupodivu následnému vyšetřování nijak nebránil. To jeptišky se o odpor pokusily, ale nakonec musely chtě nechtě ustoupit a k Barbaře Ubrykové vyšetřovací komisi zavést. A té se vzápětí naskytl obraz jako z noční můry. Z příšerné cely se na ně vyděšenýma očima dívala vyhublá, nahá žena, sotva živá, obklopená zápachem splašků (k vykonávání potřeby jí totiž měl posloužit otvor vedoucí přímo do žumpy, takže celá cela nepředstavitelně páchla).
Vážila pouhých 34 kilogramů, tělo měla plné ran a evidentně bláznila. Už nedokázala mluvit, jen vydávala zvuky. Převezli ji do nemocnice a když se dostala z nejhoršího, umístili ji do ústavu pro duševně choré, kde strávila zbytek života. Ze zažitých hrůz se už nikdy nevzpamatovala. Dožila se 74 let, a to prý v malém, útulném pokoji, kde jí dělal společnost kanárek. Tedy vlastně dva – druhého jí poslala císařovna Alžběta Bavorská, která se o její pohnutý osud až do konce jejího života zajímala. Ale jestli to Barbaru opravdu potěšilo, to už se bohužel nikdo nedozví – do konce svého života už totiž nikdy nepromluvila ani slovo.
Láska jako neodpustitelný hřích
Jeptišky se hájily tím, že byla nemocná už při vstupu do kláštera a její stav se prý postupně zhoršil natolik, že bylo nutné ji od ostatních obyvatelek kláštera izolovat. Rodina však tvrdila opak. Podle nich byla Barbara v klášteře zavřená kvůli vztahu s mladým důstojníkem, kterého jí rodiče zakázali. Jenže Barbara se vzepřela. Psala mu dopisy, odmítala se lásky vzdát a za to tvrdě zaplatila. Když se o oněch milostných psaníčkách doslechla abatyše, odsoudila ji právě k životu v malé cele. Nejdříve ji donutila napsat dopis, v němž svému milému napsala, že se s ním rozchází a chce se plně odevzdat klášternímu životu.
Barbaře bylo tehdy 31 let a nevěděla, že je to poslední „normální“ věc, kterou ve svém životě udělá. Abatyše ji totiž příští noc společně s další jeptiškou v její cele přepadla a spoutala. Následně ji dovlekly do sklepení, svlékly ji, zbily důtkami a nakonec zazdily v miniaturní cele.
O osud Barbary se zajímala i Sisi
Barbara samozřejmě volala o pomoc, ale nikdo se za ní neodvážil přijít – abatyše jim totiž namluvila, že ve sklepení kvílejí zlí duchové. Za dívkou chodila spolu se svou společnicí jednou denně. A to jen proto, aby jí přinesla skývu chleba a trochu vody. Až klášterní účetní, který zaslechl klepy o mučené dívce, sebral odvahu a vše anonymně oznámil. Byl jediný, komu její osud nebyl lhostejný.
Vše se nakonec dostalo až k soudu, což byla na tehdejší poměry nevídaná věc, ten ale nakonec u většiny jeptišek trestní stíhání zastavil, protože mu prý chyběly důkazy. Obě hlavní aktérky pak „vyfasovaly“ mnohaletý žalář. Přesto celý případ vyvolal bouři nevole po celé Evropě. Dav dokonce na klášter zaútočil a jal se jeptišky, které v něm přebývaly, lynčovat. Aby nedošlo ke ztrátám na životech, musela situaci zklidnit až povolaná armáda. Barbaře Ubrykové ale nic z toho její někdejší bezstarostný život vrátit nemohlo.
Zdroje info:
Korunu snímám z unavené hlavy, Gabriele Praschl-Bichler, Josef Korzer-Cachée, Ikar, 1996
