Článek
A nebyl to jen tak někdo – jednalo se o manželku texaského ropného magnáta Ikea Westa. Jenže její jméno se navždy zapsalo do dějin úplně jinak – ne bylo kvůli bohatství, ale kvůli pohřbu, který kdysi otřásl tehdejší Amerikou ještě víc, než její skandály.
Život v luxusu, ale ne ve štěstí
Sandra byla typickou prominentkou své doby. Ve 38 letech vedla život mezi hollywoodskou smetánkou a vlastnila i pořádný majetek. A to i na dnešní dobu. Po manželovi zdědila pět milionů dolarů, vlastnila sbírku známek, šperky za stovky tisíc a také několik vozů Ferrari (o tom bude ještě později řeč, ale nepředbíhejme). Není divu, že se o její dědictví po smrti strhly tahanice, které plnily stránky novin ještě měsíce.
O tom, jaká vlastně byla, se vedou spory. Někdo ji popisoval jako rozmazlenou bohatou dámu se sklonem k výstřelkům, jiní připomínali její křehké zdraví a závislost na lécích. Šťastná ale ve své zlaté kleci určitě nebyla (sice se tak na první pohled tvářila, ale v jejím nitru to vřelo). Její lékař ji dokonce označil za „psychopatického pacienta se sklony k paranoii“. Možná právě tahle nemoc ji nakonec stála život – to už se dnes bohužel nikdo nedozví. Ale ať tak či onak, svým posledním přáním si zajistila, že se na ni nezapomene.
Sandra své Ferrari tak milovala, že se v něm nechala pohřbít
Poslední přání, které lidem pořádně nadzvedlo obočí
Když 10. března 1977 zemřela na předávkování léky na předpis (jiné zdroje uvádí, že ji dostihla zranění po autonehodě – nebo spolu obojí také mohlo souviset), rozjela se kolem její poslední vůle pořádná právní i organizační bitva. Pracovníci pohřebního ústavu totiž stáli před úkolem, který se rozhodně nevidí každý den – jejich úkolem bylo sehnat obrovskou bednu, do níž by vešlo auto (nakonec vyrobili kolos s rozměry 5,5 metru na délku, 3 metry na šířku a 2,7 metru hloubky) – a připravit hrob tak velký, aby pojal nejen rakev, ale rovnou celé Ferrari.
Sandra Ilene West totiž v poslední vůli přesně popsala, jak chce být pohřbena – v obyčejné rakvi rozhodně skončit nechtěla. Místo toho se mělo místem jejího posledního odpočinku stát milované světle modré Ferrari 300 America z roku 1964. Ona sama chtěla sedět na předním sedadle, v bílé krajkové noční košili, se sedačkou sklopenou do pohodlné pozice (na věčnosti se přece nebudete chtít napořád krčit, to dá rozum) a rádiem naladěným na svou oblíbenou stanici.
A 18. května 1977 se tenhle bizarní pohřeb opravdu odehrál – a to až do posledního detailu, který si naplánovala. Stalo se tak na hřbitově Alamo Masonic Lodge v San Antoniu a sledovalo ho přes 300 zvědavců, novinářů i náhodných kolemjdoucích.
Samotný náhrobek působí nenápadně - snadno byste ho minuli
„Samozřejmě, že je to nejneobvyklejší pohřeb, jaký jsem kdy vedl,“ svěřil se tehdy novinářům Porter Loring, ředitel pohřebního ústavu, který celou akci organizoval. Trefit se musel opravdu přesně – Sandra Ilene West totiž nechtěla být pohřbena jen tak někde, ale poblíž svého zesnulého manžela (ten zemřel už v roce 1968, přičemž příčina jeho smrti není známa – alespoň oficiálně ne).
Všichni sledovali, jak jeřáb pomalu spouští bednu s vozem a tělem nešťastné krásky dva metry pod zem. A aby nešlo o lákadlo pro zloděje, celou schránku nakonec zalili betonem (kteří by autem za 20 000 dolarů určitě nepohrdli). Mimochodem, tenhle pohřeb se neobešel bez soudního schválení – nakonec ho odklepl jeden soudce z Los Alamos. Tělo nešťastné Sandry mezitím spočívalo v mauzoleu v Sunset Memorial Park v San Antoniu.
Turistická atrakce po letech
Dnes, téměř půl století od tohoto bizarního pohřbu, působí nenápadný náhrobek Sandry Westové možná až příliš skromně. Jenže mnoho turistů ví, že pod trávníkem na východní straně San Antonia stále ještě leží Ferrari se svou neobvyklou pasažérkou. A i když tu není kromě prostého nápisu nic k vidění, stejně sem každý rok proudí tisíce turistů a organizují se tu dokonce i historické prohlídky. Svým způsobem se tak Sandra Ilene West stala nesmrtelnou.
P.S. – Chcete-li vidět autentické fotografie z pohřbu, podívejte se do prvního článku v odkazech. Já je sem bohužel dát přímo nemohu kvůli autorským právům.
Zdroj: Autorský text
