Článek
Sekáč jménem Jonata, v některých pramenech uváděný jako Janota, se onoho dne prodíral rozvodněným potokem, když si všiml podivných žlutých kotoučků pokrytých hlínou a bahnem. Na první pohled připomínaly mosazné knoflíky nebo úlomky mědi. Začal je sbírat do rukávů a několik jich dokonce přenechal dětem na hraní. Podle tradovaného vyprávění část nalezených předmětů vhodil do domácí pece, aby zjistil, z jakého materiálu jsou vyrobeny. Až následně vyšlo najevo, že objevil téměř ryzí zlato staré dva tisíce let. Největší neštěstí však mělo teprve přijít. O jeho příchod se navíc nepostaral obyčejný venkovan, nýbrž někdo úplně jiný.
Dva tisíce let starý keltský depot odkryl prudký liják
Dobový farní zápis ze Zvíkovce zachycuje událost s pozoruhodnými podrobnostmi. Dne 11. června 1771 (část literatury uvádí 12. červen) se po prudkém lijáku zvedla hladina Podmokelského potoka natolik, že se ze břehu převrátil „měděný kotel na čtyři korce“ a do vody se vysypal jeho obsah. Tvořily ho stovky a stovky zlatých mincí. Jednalo se o keltské statéry takzvaného mušlového typu, které Bójové pravděpodobně razili v 1. století před naším letopočtem.
Poloha naleziště pomáhá objasnit, proč se depot podařilo uchovat skrytý po více než dvě tisíciletí. Mokřiny v okolí potoka mohly posloužit jako nenápadné místo k ukrytí kmenového bohatství v nebezpečných časech. Archeologové ovšem připouštějí také jinou možnost: rituální uložení do vodního prostředí, jemuž přisuzovala laténská kultura zvláštní symbolický význam.
Ale ať už to bylo tak nebo tak – ti, kdo poklad ukryli, už nikdy nevrátili. Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení je zánik tamní komunity nebo její vyhnání, možná v souvislosti s kolapsem nedalekého oppida Stradonice kolem poloviny 1. století př. n. l. Ale to už bychom zase spekulovali. Pojďme se raději podívat na to, co se s pokladem dělo dál.
Jak z unikátních statérů vznikly obyčejné dukáty
O objevu se brzy dozvěděl majitel panství Karel Egon z Fürstenbergu. Jeho úředníci následně začali nalezené mince od místních obyvatel systematicky vykupovat (či vymáhat, když se někdo odkupu za levno bránil). Do 30. července 1771 se jim podařilo shromáždit 4 211 kusů o celkové hmotnosti přibližně 28 kilogramů. Poté následovalo rozhodnutí, které dnes působí téměř neuvěřitelně: celý soubor putoval do mincovny, kde jej přetavili a vyrazili z něj 7 374 tereziánských dukátů s letopočtem 1771.
Ani tím však zpracování nalezeného zlata neskončilo. Z dalšího shromážděného materiálu o hmotnosti 18,48 kilogramu vzniklo v roce 1772 dalších 5 000 fürstenberských dukátů. Mincovna tak dohromady zpracovala přibližně padesát kilogramů téměř ryzího zlata, čímž nenávratně zničila tisíce původních keltských ražeb.
Už v roce 1771 přitom učenec Mikuláš Adaukt Voigt zveřejnil první odbornou zprávu o „právě“ objevených podmokelských duhovkách. Zájem odborníků tedy vznikl prakticky okamžitě. Přesto nakonec převážil přístup typický pro 18. století: poklad představoval především cennou surovinu a majetek, nikoli historickou památku, kterou by bylo třeba uchovat. To skoro bolí číst, že?
Ztráta kontextu bolí víc než ztráta zlata, bohužel
Ano, je to opravdu tak. Současná archeologie by z neporušeného depotu získala mnohem více než pouhý údaj o množství drahého kovu. Podrobný rozbor zastoupených nominálů a typů mincí, jejich rozmístění uvnitř nádoby, stopových prvků ve slitině, výrobních postupů, spojení s bronzovým kotlem i případných organických zbytků by mohl přinést přesnější dataci a odhalit původ použitého kovu. Zároveň by pomohl objasnit, zda šlo o nouzově ukrytý majetek, votivní obětinu, nebo jakousi společnou kmenovou pokladnici.
Z původního souboru se zachovaly jen desítky exemplářů. Část okraje bronzového kotle s držadlem a několik mincí opatruje hradní sbírka na Křivoklátě. Národní muzeum v Praze uchovává přibližně dvě desítky zlatých mincí. U části z nich ovšem nelze s naprostou jistotou potvrdit, že skutečně pocházejí z nálezu z roku 1771. Další jednotlivé exempláře se objevují ve specializovaných numismatických aukcích a soukromých sbírkách napříč Evropou.
Mimochodem jejich vlastníci si mohou hvízdat, jak se říká. Srovnatelné zlaté mušlové statéry bójského typu se totiž aktuálně prodávají na aukcích za 3 000 až 6 500 eur za kus, tedy přibližně za 75 000 až 160 000 korun. Pokud bychom vycházeli z konzervativního odhadu pěti až sedmi tisíc mincí v původním souboru, dostali bychom se na orientační aukční hodnotu 375 milionů až více než jednu miliardu korun. Jiné moderní odhady uvádějí rozpětí 250 až 700 milionů korun v závislosti na zachovalosti a typovém složení. Tyto částky navíc nezahrnují vědeckou hodnotu původního nálezového kontextu, kterou nelze jednoduše vyjádřit penězi. Pověsti o stamilionovém pokladu tedy rozhodně nejsou přehnané.
A ještě jedno číslo na závěr – pokud bychom ovšem počítali pouze cenu zlata jako suroviny, dostali bychom se zhruba na 100 milionů korun. Tehdejší nálezci by si jistě rvali vlasy nad tím, o kolik jejich nález znehodnotila obyčejná tavicí pec.
Zdroj: Autorský text
https://www.coinarchives.com/a/results.php?search=goldstater
https://publikace.nm.cz/file/44034e0f4883448ad874ae86ae1e7d3a/20657/ISSN 0029-6074_2016_3-4_p157-163.pdf
https://www.podmoklynadberounkou.cz/obec/historie-obce/podmokelsky-poklad/
Výstava Keltové nad vodou
