Král slovenských dobrodruhů. Móric uprchl z ruského vězení a stal se králem Madagaskaru

Móric (Maurice-Auguste) Beniowski se narodil kolem roku 1746 ve Vrbovém, městečku v dnešním západním Slovensku, tehdy součásti Uherska pod habsburskou korunou.

Než mu bylo třicet, stihl sloužit v rakouské armádě, bojovat po boku polských konfederátů proti Rusku, padnout do zajetí a skončit jako vyhnanec na konci světa, v Bolšerecku na Kamčatce. Odtamtud začíná příběh, který si po jeho smrti přečetla celá Evropa.

Bolšerecký ostrog nebyl klasické vězení s mřížemi. Šlo o správní centrum poloostrova, kam carská moc posílala nepohodlné lidi a odkud nebylo kam utéct: kolem jen tundra, moře a tisíce kilometrů ničeho. Beniowski ale dokázal kolem sebe shromáždit skupinu vyhnanců a námořníků, kteří sdíleli jedinou motivaci: hlavně pryč, pryč odsud. Spiknutí přerostlo v ozbrojené převzetí celé osady. Povstalci se zmocnili ruské lodi Sv. Petr a Pavel a v květnu 1771 vypluli na jih.

Cesta vedla podél pobřeží přes japonské vody až do Macaa, tehdejšího portugalského přístavu na čínském pobřeží. Trvala měsíce a přežila ji jen část posádky. Z Macaa se Beniowski dostal do Francie, a tady začíná druhý, neméně pozoruhodný akt. Uprchlík bez státní příslušnosti, bez majetku a bez zázemí dokázal přesvědčit Versailles, že jeho znalosti exotických moří a dálných krajů mají strategickou cenu.

Francouzský dvůr reagoval pragmaticky. Archivní dokumenty z Archives du Ministère des Colonies ukazují, že Ludvík XV. schválil přijetí Beniowského do služeb a využití jeho znalostí pro vybudování francouzského opěrného bodu na Madagaskaru. Klíčový motiv? Aby tyto znalosti neskončily u konkurenční mocnosti.

Beniowski dostal lodě, vojáky a mandát. V roce 1774 přistál na východním pobřeží Madagaskaru a založil osadu Louisbourg v zátoce Antongil. Vyjednával s místními náčelníky, budoval opevnění, navazoval obchodní styky. Podle jeho vlastní pozdější verze ho některé skupiny uznaly jako „ampansacabe“, nejvyššího náčelníka, krále králů.

Jenže jak se později ukázalo, možná to nebylo úplně přesně tak, jak tvrdil. Beniowského paměti, vydané posmrtně roku 1790, popisují jeho madagaskarskou epizodu jako triumfální vzestup k moci nad celým ostrovem. Kniha se stala evropskou senzací, inspirovala dramata i komické opery. Jenže francouzský historik Prosper Cultru, který na začátku 20. století systematicky prošel koloniální archivy, dospěl k výrazně střízlivějšímu závěru. Francouzští inspektoři, kteří oblast navštívili roku 1776, popsali pokračující konflikty, zdevastovaný kraj kolem Antongilu a slabý praktický efekt celé kolonie.

Plnohodnotná vláda nad Madagaskarem? Archivně nedoložená. Uznání od některých místních vůdců? Pravděpodobné, ale omezené a proměnlivé. Beniowského „království“ stálo víc na jeho charismatu a na tom, jak svůj příběh zabalil pro evropské publikum, než na stabilní státní struktuře.

Podle mě je právě tohle na Beniowském nejzajímavější. Nebyl jen dobrodruhem, byl mimořádně schopný obchodníkem, který pochopil, že v 18. století je příběh měna. Už v prosinci 1781, pět let před smrtí, poslal Benjaminu Franklinovi první část svých francouzských memoárů a deník z kamčatské cesty. Legenda se tedy nešířila až knižním vydáním. Beniowski ji aktivně budoval za svého života, kontakt po kontaktu, dvůr po dvoře. Dneska bychom mu asi říkali influencer nebo tak nějak. V 18. století to byl někdo, kdo byl „prostě dobrej.“

Nicméně to, že všechno nefunguje úplně tak, jak bylo slíbeno, došlo i francouzské vládě. Beniowski byl proto z Madagaskaru v roce 1785 odvolán. Móric se ale odmítl vzdát a pokusil se získat podporu v Americe i v Evropě. Neuspěl. Rozhodl se proto jednat na vlastní pěst. Vrátil se na Madagaskar, tentokrát bez francouzského mandátu, a založil nové opěrné místo, které nazval Mauritania. Není divu, že Francie ho rázem začala vnímat jako hrozbu. Koneckonců, operoval přece na „jejím“ území bez povolení.

V květnu 1786 se tak Beniowski střetl s francouzskými jednotkami. Padl v boji, bylo mu zhruba čtyřicet let. Muž, který uprchl z kamčatského vyhnanství, přeplul půl světa, přesvědčil francouzského krále i americké otce zakladatele, zemřel v přestřelce s vojáky té samé mocnosti, která ho na Madagaskar původně vyslala.

Dnes si Beniowského přivlastňují hned tři národní paměti. Slováci ho berou jako rodáka z Vrbového, kde dodnes stojí Beňovského kúria. Maďaři ho řadí mezi uherské šlechtice. Poláci připomínají jeho boj v Konfederaci barské. Na hradě Ľubovňa ve Staré Ľubovni, kde byl kdysi vězněn, je součástí expozice. Jeho paměti jsou volně dostupné v digitální anglické edici z roku 1790 v Knihovně Kongresu; kdo dá přednost beletrii, může sáhnout po českém překladu románu Jeana-Christopha Rufina Král Sobol aneb putování Mórice Beňovského (Maraton, 2023).

Beniowski nezanechal stát, dynastii ani kolonii. Zanechal příběh, a věděl přesně, jak ho vyprávět. Možná právě proto ho dějiny zařadily spíš do knihovny než do učebnic. A to je podle mého věčná škoda.