Článek
Jenže jeho vyslanec tehdy netušil, že největší diplomatický průšvih šestnáctého století nevyvolá politika, ale pes. Pes, na kterého si jeho pán dokonce vzpomněl, chtěl mu účast na velké cestě zakázat. Ale nějak se na to při všem tom shonu zapomnělo. A bylo… dnes bychom asi řekli, že tak trochu podcenil situaci.
Král, který měl víc vášně než trpělivosti
Ale vraťme se na začátek celého příběhu. Jindřich VIII. nebyl muž, který by se spokojil s jednou ženou a klidným životem. Kateřina Aragonská mu sice byla loajální, ale v jeho očích selhala – neporodila mu syna. A to byl prostě pro království veliký problém. Kateřina byla sice těhotná šestkrát (respektive absolvovala šest porodů), ale to bohužel nedopadlo zrovna nejslavněji. Dospělosti se dožilo jen jedno dítě – slavná Marie Tudorovna (pozdější Marie I., zvaná Krvavá Marie).
Tady je přehled:
- leden 1510 – mrtvě narozená dcera
- ledna 1511 – syn Jindřich, princ z Cornwallu, žil jen 52 dní
- konec roku 1511 nebo 1513 – potrat nebo mrtvě narozené dítě (zdroje se liší)
- leden 1514 – další mrtvě narozený chlapec
- únor 1516 – Marie Tudorovna, jediné přeživší dítě
- 1518 – dcera mrtvě narozená
Jindřich VIII.
Právě tato tragická bilance byla hlavním důvodem, proč Jindřich VIII. začal věřit, že jejich manželství je „prokleté“ – a proč se pustil do rozvodového sporu, který nakonec roztrhl Anglii od Říma. Potřeboval jen záminku. Takže když se na dvoře objevila mladá a chytrá Anna Boleynová, král zahořel novou vášní.
„Tohle je ta pravá,“ prohlásil údajně Jindřich před svými rádci. „Jen kdybych se té španělské paní mohl zbavit…“ A tak vznikl plán: přesvědčit papeže Klementa VII., aby jejich manželství anuloval. Král doufal, že papež vyjde Anglii vstříc, když se mu předloží ty správné argumenty. Jenže to by nesměl do Vatikánu dorazit se svým věrným – a poněkud temperamentním – chrtem Urianem (a proč vlastně ne, vždyť v současnosti si také bereme své mazlíčky do kavárny, že jo).
Kardinál Wolsey
Wolsey, pavoučí muž s chrtem po boku
Wolsey nebyl žádný suchar. Měl zvláštní záliby – miloval kočky (v době, kdy se na ně koukalo jako na pomocnice čarodějnic) a prý si s sebou nosil i pavouky, protože věřil, že přinášejí štěstí. Prostě člověk s vlastní hlavou. „I ta nejmenší stvoření mají v Božím světě své místo,“ říkával (což vzhledem k jeho ostatním činům zní poněkud nepravděpodobně, ale budiž).
Když se vydal na cestu do Říma, doprovázel ho jeho chrt – prý jediný tvor, který ho nikdy nezradil.
Když se konečně dostal před papeže Klementa VII., všechno vypadalo opravdu dobře. Papež usedl na trůn a Wolsey poklekl. Ovšem v momentě, kdy Klement VII. natáhl nohu, aby mu ji kardinál políbil, pes to vyhodnotil po svém.
„Do mého pána nikdo kopat nebude!“, problesklo mu hlavou. A než kdokoli stihl cokoli udělat, papež křikl: „Madonna mia!“ a měl po lýtku.
Kateřina Aragonská
Nepolíbil, a tím rozhodl
Chudák Wolsey ztuhl jak socha. Papež si držel nohu a pohled, který mu věnoval, by spálil i svěcenou vodu. Jeho Svatost nicméně také čekala, že Wolsey vzniklou urážku napraví a nohu mu nakonec přece jen políbí. Jenže kardinál neměl žaludek na to, aby líbal místo, kde ještě před chvílí tekla jeho Svatosti krev. A tak není divu, že se Klement rozzuřil. Protokol byl porušen, církevní důstojnost pošlapána – a to zatraceným čoklem! Není tedy divu, že Wolseyho mise skončila dřív, než vůbec začala. Chudák neměl možnost předložit žádný z argumentů, které si tak pečlivě připravil.
A bylo vymalováno, jak se říká. Papež to považoval za urážku. Wolsey ztratil půdu pod nohama – a s ní i královu přízeň.
Anna Boleynová
Když z kousnutí vznikne rozkol
Historici se dodnes přou, jestli za Jindřichův rozchod s Římem mohla papežova uražená noha, nebo spíš jeho strach z císaře Karla V., Kateřinina mocného synovce. Ani my tohle dilema nejspíš nerozhodneme. Faktem ale zůstává, že Wolsey se z mise vrátil s nepořízenou – a brzy přišel i o všechno, co mu král kdy svěřil.
„Můj král mě opustil, stejně jako Bůh,“ měl údajně říct krátce před svou smrtí. A Jindřich? Ten se nakonec zařídil po svém. Rozvedl se a roku 1534 se prohlásil hlavou nové anglikánské církve.
Zpočátku se od katolíků skoro nelišila – mše, oltáře i svatí zůstali. Až za vlády Alžběty I. dostala mnohem výraznější reformační kabát, bychom se tak řeklo: angličtinu místo latiny, jednodušší rituály a také větší důraz na Bibli než na papežské výklady (čemuž se popravdě ani nedivím).
Jana Seymourová
Dnes se anglikánství řadí mezi protestantské církve, i když si dodnes drží elegantní „střední cestu“ mezi katolicismem a reformací. Zkrátka – víra po anglicku, s korunou místo tiáry a králem (či královnou) místo papeže. Hezké, že?
Jindřich řešil problémy, které sám napáchal
A možná nejsmutnější na tom je, že Jindřich VIII. se vlastně snažil vyřešit problém, za který mohl on. Podle jedné z nejčastěji citovaných hypotéz měl Jindřich VIII. trpět genetickou poruchou zvanou Kellův antigen.
Jde o vzácnou formu krevní nesnášenlivosti, kdy muž s pozitivním antigenem Kell oplodní ženu, která je Kell negativní – a tělo matky začne v dalším těhotenství vytvářet protilátky proti plodu. Jinými slovy, první dítě obvykle přežije, ale další jsou ohrožená – zvlášť, pokud jsou to synové.
Jindřich VIII.
Zní povědomě? U Kateřiny přesně tak: první syn žil pár týdnů, další děti zemřely, a nakonec přežila jen dcera Marie. Stejný vzorec se opakoval i u Anny Boleynové – potraty po prvním zdárném těhotenství, kdy do královské rodiny přibyla Alžběta, později slavná královna Alžběta I. Jediného přeživšího Eduarda VI. mu porodila jeho třetí žena Jane Seymourová (bylo to její první dítě, ona sama bohužel brzy po porodu zemřela). Ani tohle ale nebylo žádné terno. Eduard VI. zemřel po krátké vládě ve věku pouhých 15 let, pravděpodobně na tuberkulózu.
Když to shrneme trochu lakonicky: Eduard byl jediný legitimní mužský dědic, kterého se Jindřichovi podařilo přivést na svět, a kvůli němu se celý ten rozvodový cirkus s papežem vlastně spustil. Bohužel království si neužil – stal se panovníkem jako dítě a zemřel dřív, než mohl skutečně vládnout. Docela pech, není-liž pravda?
Takhle nějak možná vypadal Urian
A pes Urian? Ten by si podle mého zasloužil na náhrobek jeden pěkný nápis:
„Nevím, co jsem to vlastně udělal, ale byl to zřejmě zlomový okamžik.“
Zdroj: Autorský text
Slavné příběhy anglických dějin, Robert Lacey, Volvox Globator, 2009
