Článek
Jenže tehdejší společnost žádné lajky neznala, místo toho se počítaly míle na moři a počet přeživších. A v jeho případě bylo to první číslo dost slušné, ale to druhé – jemně řečeno – trochu pokulhávalo.
Portugalec pod španělskou vlajkou
Magalhães byl původně Portugalec, ale v roce 1519 vyplul pod španělskou vlajkou. Ne že by své služby portugalské koruně, pod níž předtím i bojoval, nenabízel – ale nějak o ně nebyl zájem, takže si poradil po svém. Dal si za úkol najít jinou cestu k Molukám – slavným ostrovům koření, kde rostl zejména pepř, hřebíček a skořice (hlavně hřebíček byl vzácný – ten se totiž nikde jinde nevyskytoval). Ve své době šlo doslova o zlato v práškové podobě, takže každá loď, která se při odplutí dostatečně napakovala, měla výdělek jistý.
Jenže všechno bohužel nebylo tak jednoduché, jak se mohlo na první pohled zdát. Svět byl tehdy rozdělený demarkační čarou (konkrétně šlo o tzv. Tordesillaskou linii, ustanovenou v roce 1494) mezi Španělskem a Portugalskem. Jinými slovy – na papíře mělo každé království „svou“ polovinu planety. Problém? Moluky díky tomu ležely mimo sféru španělského vlivu. Portugalci se k nim dostávali obeplutím Afriky. A Magalhães španělskému králi slíbil, že se k nim dokáže dostat jinou cestou – přes Pacifik. Jeho flotila, pojmenovaná Armada de Molucca, vyplula v září 1519 se 270 muži (některé zdroje uvádějí 280) a pěti loděmi: Trinidad (vlajková loď), San Antonio, Concepción, Santiago a Victoria.
Místo pokladu přichází zjištění
Rok mu trvalo objevit dosud neznámý průliv (dnes se jmenuje po něm – Magellanův) a dostat se do Pacifiku z druhé strany. Mimochodem, v té době měl už jen tři lodě – Santiago ztroskotala během průzkumu pobřeží (duben 1520) a San Antonio dezertovala (říjen 1520). Ovšem ani tyhle nepříjemnosti mu na elánu neubraly. Takže když 28. listopadu 1520 proplul průlivem, který byl později pojmenován po něm, myslel si, že už to má v kapse.
Jenže Pacifik, (sám mu říkal „pokojné moře“), je na velké klamání expert. A klidné vody byste tu nenašli ani náhodou – ne v době, kdy se sem tenhle slavný mořeplavec dostal. Posádky tak čekaly tři měsíce bez pořádného jídla, voda hnijící v sudech a krysy chutnající jako luxusní večeře (tedy než jim definitivně došly i ty). I tahle dlouhá doba jejich kapitána překvapila – počítal, že k Molukám se dostanou nanejvýš za pár dní (koneckonců, nikdo tehdy ještě nevěděl, jak velká Země doopravdy je).
Když se konečně připlavili k Filipínám, byli na pokraji vyčerpání. Posádka trpěla kurdějemi a řada mužů zemřela i poté, co dorazili k pobřeží (přísun jídla a vody už jim jednoduše pomoci nemohl). O tom, jak příšerná byla situace na lodi, vypovídají zápisky Antonia Pigafetty, který se jako jeden z mála s výpravou vrátil i domů:
„Tři měsíce a 20 dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcánkami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby se nepředřel. Od slunce i od dešťů a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dnů v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řeřavé uhlí a tak jsme je jedli, a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost… Pevně věřím, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“
I Magalhães už byl psychicky i fyzicky vyšťavený. Nicméně dokázal se brzy zmobilizovat. Přišlo mu důležité uzavřít na nově objeveném území spojenectví – koneckonců, později se to mohlo hodit. Použil svého malajského otroka, který mluvil jazykem zdejších lidí. A tak se dostal až na ostrov Cebu k rádžovi Humabonovi. Tomu slíbil, že ho udělá největším králem, když přijme křesťanství. Nu a Humabon souhlasil (a spolu s ním přijal i křesťanství přes 800 lidí, jen tak mimochodem).
Magalhães po něm chtěl jen maličkost – aby shromáždil další vládce a přemluvil je k přijetí křesťanství a jejich lidi samozřejmě též. Za to mu slíbil i to, že mu pomůže porazit vzpurného krále Lapu-Lapu na ostrově Mactan. Ale pokud Španělé počítali s jednoduchým úkolem, spletli se. O tom zbytku nechme promluvit benátského šlechtice Antonia Pigafettu:
„Naše střelné zbraně jim moc neuškodily, protože jsme měli jen málo mušket a žádné dostatečné zajištění. Oni mezitím házeli oštěpy ze dřeva a železa a házeli na nás žhavé uhlíky a hořící klacky, které nám působily větší škodu než jejich oštěpy.“
Nechal se Fernão de Magalhães zabít schválně?
A tady se dostáváme k temnější části příběhu. Při šarvátce s domorodým náčelníkem Lapu-Lapuem na ostrově Mactan umírá i Magalhães (mimochodem psal se duben 1520). Domorodci ho prý mezi námořníky spolehlivě identifikovali jako vůdce a zaměřili se na něj. Lapu-Lapu pak jeho tělo odmítl vydat, takže se dodnes neví, kde je vlastně pohřben.
„Když nás spatřili, přišli na nás s velkou silou a odvahou. Můj kapitán bojoval jako pravý rytíř až do poslední chvíle, avšak jeden z domorodců mu zasadil smrtelnou ránu kopím do tváře a poté jej dobili,“ píše ještě Pigafetta. Podle jeho svědectví se za svými muži Magalhães během svého umírání několikrát otočil, aby se ujistil, že se všichni dostali v pořádku na loď.
Někteří historici však dnes tvrdí, že to bylo tak trochu sebezničení. Magalhães se totiž mohl domnívat, že jednoduše selhal. Na Moluky totiž nedoplul a i kdyby se mu to povedlo, bylo jasné, že jeho cesta je mnohem obtížnější než ta portugalská. Španělský král by ho tedy rozhodně s otevřenou náručí nepřivítal. K Portugalcům se také vrátit nemohl, ti by ho zase na oplátku považovali za zrádce. Možná se mu zkrátka zdálo jednodušší zemřít jako hrdina, než se vrátit do Evropy a čelit následkům. A to opravdu zamrzí když uvážíme, jak slavný je dnes.
Neslavný konec lodi Trinidad
Po jeho smrti to šlo z kopce. Domorodci zajali ty nejzkušenější námořníky a posádka se musela rozdělit. Tři lodě by ukočírovat nezvládli, nastoupili tedy do dvou (Concepción spálili). A podařilo se jim doplout nejdříve na Borneo a pak i na Moluky. Asi si nedovedeme představit, jaké nadšení je zachvátilo, když před sebou konečně spatřili dva stejně tvarované sopečné kužely – pro Moluky tak typické. Lodě naložili až po okraj kořením a začali uvažovat o zpáteční plavbě.
Vlajková loď Trinidad na tom byla hůř, po opravě prohnilého trupu si na zpáteční cestu netroufla – respektive zkusila to, ale musela se vrátit zpět. Posádku zajali Portugalci (později přeživší na přímluvu krále Karla I. propustili) a ani s Trinidad se páni téhle části světa právě nemazlili.
Na ostrově Ternate (to je jeden z těch legendárních moluckých ostrovů koření) ji totiž rozebrali na prkna a z jejího dřeva postavili pevnost (jestli stála přímo na Ternate, není jisté, postavit ji mohli i na sousedním Tidore). Nicméně byl to opravdu krutý osud – z vlajkové lodě se stala pevnost pro nepřátele.
A byli první…
Z Armada de Molucca zbyla jediná loď – Victoria. Ta se s posádkou, která vypadala spíš jako živé mrtvoly než slavní mořeplavci, dokázala skutečně přes Indický oceán 6. září 1522 vrátit do Španělska. Vedl je kapitán del Cano, kterému se dostalo náležitých poct (mimochodem náklad, který dovezl, vynesl španělskému králi dvakrát víc, než předtím utratil za vypravení celé výpravy). Osmnáct mužů bylo neuvěřitelně vyčerpaných, podvyživených, ale živých. A hlavně – s jedním obrovským prvenstvím. Jako první lidé obepluli svět.
Škoda, že se toho jejich velitel nedožil. A možná právě v tom je celé kouzlo příběhu Fernãa de Magalhãese. Ne každý hrdina ví, že je hrdina, když se to děje.
Fernão Magalhães : příběh první plavby kolem světa, Rudolf Baumgardt, Praha, 1943
Magalhaes: Až na kraj světa, Christian Clot, Lingea, 2022
