Článek
Když Gaius Julius Caesar na začátku občanské války roku 49 př. n. l. otevřel aerarium, tedy římskou státní pokladnici, čekalo ho tam víc než jen zlato a stříbro. Podle Plinia staršího se mezi drahými kovy nacházelo také 1 500 římských liber takzvaného laseru, ztuhlé rostlinné šťávy pocházející z kyrenaické byliny silphium. V dnešních jednotkách šlo přibližně o 490 kilogramů látky, s níž se obchodovalo „na váhu stříbra“. Římané si ji cenili natolik, že ji ukládali jako strategickou komoditu, podobně jako současné státy vytvářejí rezervy ropy nebo vzácných kovů. Ani taková péče však nezabránila konečnému zániku rostliny. Její semena přestala v krajině, kterou člověk zásadně proměnil, úspěšně klíčit a druh postupně zmizel.
Bylina, kterou si Kyréna dokonce razila na mince
Silphium náleželo k rodu Ferula, tedy mezi mohutné rostliny z čeledi miříkovitých. Vyznačovalo se dutým stonkem, rozložitými listy a silným aromatickým kořenem. Přirozeně se vyskytovalo pouze na omezeném území severní Kyrenaiky, v oblasti dnešní východní Libye. Tento úzký pruh krajiny ležel mezi pobřežím Středozemního moře a suchým vnitrozemím. Strabón ve svých spisech popisoval zdejší oblast jako protáhlé a poměrně suché území s překvapivě malým rozsahem.
Kyréna, nejvýznamnější řecká kolonie v této části severní Afriky, získávala obchodem se silphiem takové bohatství, že si rostlinu nechala vyobrazit i na vlastních stříbrných mincích. Theofrastos ve svém botanickém díle zaznamenal také pravidla týkající se sklizně kořenů. Sběrači měli přihlížet k předchozímu využívání rostlin a ponechat jim dostatek času i prostředků k obnově. Šlo o jeden z nejstarších písemně doložených pokusů o regulaci přírodního zdroje.
Silphium na minci z Kyrény
Zahuštěná šťáva získávaná z kořene a stonku, označovaná jako laser, měla široké využití. Přidávala se do pokrmů, používala se v léčitelství a připisovaly se jí také afrodiziakální účinky. Plinius starší ve svém díle Naturalis Historia popisuje desítky způsobů jejího použití: od dochucování omáček přes ošetřování ran až po vyvolávání menstruace a vypuzení mrtvého plodu. U vyhynulého druhu bohužel samozřejmě nelze tyto účinky přímo ověřit moderními pokusy, ale u příbuzných ferulí však vědci nacházejí chemické sloučeniny, které se s některými antickými popisy částečně shodují.
Na ekologii bylo krátké i Caesarovo zlato
Podle tradičního výkladu silphium zaniklo jednoduše proto, že ho Řekové a Římané postupně vytrhali. Studie z roku 2021 zveřejněná v časopise Frontiers in Conservation Science však nabízí propracovanější vysvětlení. Její autoři Pollaro a Robertson upozorňují, že nadměrný sběr nemusel být jediným ani rozhodujícím faktorem. Za hlavní příčinu úbytku populace považují postupnou proměnu krajiny Kyrenaiky. Odlesňování, přeměna stepí na ornou půdu, intenzivní pastva a následná eroze půdy spolu s vysycháním prostředí totiž mohly zásadně narušit podmínky potřebné pro přežití rostliny.
A důležitou roli v tomto příběhu hraje také biologie semen. U příbuzného druhu Ferula assa-foetida, z něhož se dodnes získává asafoetida (znát ji můžete také jako čertovo lejno, hojně se používá hlavně v Indii), prokázaly výzkumy z Wageningen University i novější molekulární studie z roku 2024 takzvanou morfofyziologickou dormanci. Semena při ní potřebují ke klíčení specifické podmínky a bez dostatečně dlouhého chladného a vlhkého období nemusí vůbec vyklíčit.
Výsledky pokusů ukazují, jak zásadní takový faktor může být: 28denní chlazení zvýšilo klíčivost asafoetidy z 37,5 % na 82,9 %. Jestliže silphium disponovalo stejnou vlastností, což jeho příslušnost k rodu Ferula silně naznačuje, mohla mít změna klimatu fatální následky. Stačilo, aby v Kyrenaice ubylo zimních srážek a vzrostly průměrné teploty. Podmínky nezbytné ke spuštění klíčení se rázem změnily natolik, že nové rostliny přestaly nahrazovat ty, které lidé sklidili.
Caesar tedy nepochybil proto, že by si vzácné byliny nevážil. Podstata problému spočívala jinde a žádné bohatství v pokladnici ji nemohlo vyřešit. Peníze dokážou zajistit zásoby, ale samy o sobě neobnoví vhodné mikroklima ani přirozené podmínky stanoviště. Koneckonců – vidíme to i dnes a pro příklady opravdu nemusíme chodit daleko.
Tři kandidáti na ztracený trůn, ale žádný definitivní vítěz
Botanici se už dvě století snaží určit, který ze současných druhů ferulí by mohl být potomkem silphia nebo jeho nejbližším žijícím příbuzným. Nejčastěji se diskutuje o třech rostlinách:
- Ferula drudeana – v současnosti patří k nejčastěji zmiňovaným kandidátům. Královské botanické zahrady v Kew ji představují jako slibnou možnost, která se podobá vyobrazením na mincích z Kyrény i antickým popisům tvaru listů a plodů.
- Ferula tingitana – jde o historicky nejvýznamnější pokus o určení silphia, který sahá přinejmenším k německému botanikovi Sprengelovi. Francouzská badatelka Suzanne Amiguesová však tuto identifikaci ve studii z roku 2004 zpochybnila. Poukazovala především na toxicitu rostliny, její příliš rozsáhlý areál a menší podobnost plodů s antickými vyobrazeními.
- Ferula marmarica – tento druh se vyskytuje v severovýchodní Libyi a Egyptě, tedy nedaleko předpokládaného původního areálu silphia. Odborné práce jej ovšem spojují spíše s produkcí gumy ammoniačné než přímo s laserem. V dostupných zdrojích zatím chybí přesvědčivé argumenty, které by jej stavěly před oba předchozí kandidáty.
Zatím žádný z těchto druhů nezískal jednoznačnou podporu odborné veřejnosti. Otázka skutečné botanické identity silphia tak zůstává nevyřešená a je možné, že definitivní odpověď už nikdy nezískáme. I když, kdo ví? Ve světě archeologie už se objevily jinačí zázraky…
Na závěr video s rekonstrukcí toho, jak asi mohlo bájné silphium vypadat
Autorský text
https://www.frontiersin.org/journals/conservation-science/articles/10.3389/fcosc.2021.785962/full
https://www.kew.org/read-and-watch/silphium-mystery
