Článek
A právě to jí nakonec podle známé legendy stálo život, i když vše bylo ve skutečnosti mnohem složitější. V pozadí její smrti totiž nebyla jen rodinná hádka, ale i politika, mocenský boj a podle mě i trocha té středověké zášti.
Už počátky jejího života byly „velké“
Ludmila (cca 860 – 15. září 921), pravděpodobně dívka pohanského původu, si jako náctiletá vzala Bořivoje a s ním přijala křesťanství. A rozhodně to neproběhlo jen tak – křtít ji měl prý samotný Metoděj, jeden ze slovanských věrozvěstů.
A podle všeho se tohoto závazku chopila se vším všudy a se svým mužem začali přetvářet staré pohanské Čechy na křesťanskou zemi. Jejich snaha ale nezůstala bez odporu – křesťanství bylo tehdy pro mnohé novinkou, co přinášela cizí vliv, a nějakou dobu ještě trvalo, než ho začali (skoro) všichni svorně přijímat. Mimochodem její původ není tak úplně jasný, jak říká Wikipedie:
„O původu Ludmily existují dvě verze, podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Podle staroslověnské legendy pocházela ze srbské země.“ Nicméně obě verze se shodují v tom, že „v raném mládí byla vychována jako pohanka, jež přinášela oběti slovanským bohům.“
Narodily se jim dvě děti – Spytihněv I. a Vratislav I. Tedy aspoň byli přesní – dvě děti, u kterých známe jména. Historie hovoří ještě o dalším synovi a třech dcerách, ti však pro nás nejspíš navždy zůstanou jen bezejmennými účastníky (možná) velkých věcí. Koneckonců, nedostali se na knížecí stolec – tak proč si jejich jména pamatovat?
Mimochodem jak asi mohla ve skutečnosti vypadat sv. Ludmila si můžete prohlédnout na videu níže.
Smutnící vdova? Ale kdeže…
Po smrti Bořivoje (cca 888–890) se však Ludmila rozhodně nezavřela na hradě a nezačala plést ponožky. Naopak – aktivně se zapojovala do politiky a hlavně do výchovy svých vnuků, budoucích vládců Václava a Boleslava. A právě tady začal pořádný malér (i když pochybuji, že by Ludmila jednala jinak, i kdyby to věděla).
Jejich matka Drahomíra, Ludmilina snacha, měla totiž úplně jiný názor na to, jak by měl mladý kníže vyrůstat. Prvním sporným bodem mohlo, ale nemuselo být křesťanství. I když se totiž o Drahomíře mluví jako o pohance, nemusí to tak být. I když pocházela z Polabských Slovanů, kde se v té době pohanství ještě hodně pěstovalo, neznamenalo to, že nemohla přijmout křest. O jejím vyznání se mimochodem nejstarší prameny vůbec nezmiňují, pohanství přibylo v historii až časem, takže o něm lze důvodně pochybovat (koneckonců, kdysi někdy rád nepřikrášlil legendu, že?).
Další potíže byly ale jasné: Ludmilino srdce patřilo Bavorsku, zatímco Drahomíra se dívala víc na sever – k mocnému Sasku. Není tedy divu, že spor o výchovu vnuka přerostl v otevřené nepřátelství a nakonec i v tragédii. Mimochodem víme, že jak Ludmila, tak i Drahomíra, byly velmi ctižádostivé – a když se Bavorsko spojilo se Saskem, chtěly mít samozřejmě navrch obě dvě. A svatý Václav se do toho možná připletl jen jako dobrá záminka. Ale to už trošku spekulujeme.
Mimochodem - odkaz sv. Ludmily je živý i dnes, nedávno třeba vyšla její pamětní mince.
A zrodila se světice
Dál už to asi všichni známe. Podle legendy si Drahomíra najala dva varjažské bojovníky – Tunnu a Gommona – aby Ludmilu sprovodili ze světa. Ta je prý ještě předtím (když jí dali možnost pomodlit se) prosila, ať ji probodnou mečem, aby mohla být uznána za mučednici, ale vrahové ji místo toho uškrtili jejím vlastním závojem. Psalo se 15. září roku 921 a místo činu? Tetín u Berouna.
Tolik legenda – a teď si ji pojďme rozebrat trochu podrobněji. Někdy se uvádí jako den smrti i 16. září. Nicméně většina historiků se kloní k první variantě. Proč se tedy její svátek slaví až 16.? Inu, protože byla prý zavražděna v podvečer – a liturgická praxe tak její svátek automaticky přesunula na následující den.
Pak tu máme ony dva varjažské bojovníky (mimochodem jde o dobový název pro Vikingy) – Tunnu a Gommona. Proč nebohou dámu prostě neubodali nebo nepodřízli a místo toho se obtěžovali se zdlouhavým škrcením?
Podle historika Dušana Třeštíka vše souvisí s jejich původem. Asi jim také nebylo úplně lehko, když tenhle úkol dostali, tak z něj prostě chtěli vyjít morálně čistí. Ještě v této době byla totiž na východě rozšířena praxe rituálního obětování vdov. A to bylo často prováděno, jak asi tušíte, provazem. A Ludmila už tehdy byla vdovou řadu let, takže z jejich úhlu pohledu bylo vlastně všechno v pořádku (dlužno ovšem říci, že v Čechách by jim to stejně nepomohlo, tady se už lidé drželi křesťanství).
A kde se vzalo škrcení závojem? Novějším legendám to asi přišlo romantické, ale původní prameny mluví prostě o provazu, tak se ho přidržme i my. Ale Ludmilin závoj dodnes opravdu existuje – když byla totiž její hrobka během 80. let otevřena, skutečně uvnitř archeologové našli jemnou bílou tkaninu. Podle výzkumů skutečně pocházela z 10. století a šlo s největší pravděpodobností o plachetku, jíž si vdovy tehdy zakrývaly vlasy. Vidět ji můžete dodnes, a to na výstavě Příběh pražského hradu, která probíhá ve Starém královském paláci.
A proč vlastně chtěla být sv. Ludmila ubodána mečem? Inu, protože tehdejší praxe víceméně připouštěla vznik mučedníků jen ve chvíli, kdy byla prolita krev. To by ale znamenalo, že Ludmila byla považována za světici už za svého života (a uvědomovala si to). A jak zlé jazyky tvrdí – Drahomíra chtěla být v tomhle směru z obliga, tak nařídila škrcení. Ale jak bylo popsáno výše, dost možná je i v tomhle nevinně a dějiny ji ukazují horší, než jaká ve skutečnosti opravdu byla, o čemž podle mého svědčí i to, že ji sv. Václav nakonec zase povolal ke dvoru, i když ji předtím vyhnal (asi se mu stýskalo po mamince).
Pokud chcete o životě této světice vědět víc, můžete si projít nově otevřenou naučnou poznávací stezku
Hrobka, kde se děly věci
Ale tady příběh ani zdaleka nekončí. Po Ludmilině smrti se prý totiž začaly dít podivuhodné věci – z hrobu se linula vůně, samy se zapalovaly svíce a nemocní se zázračně uzdravovali. A aby tyhle jevy náhodou někoho nenapadlo spojovat právě s ní, nechala Drahomíra nad hrobem postavit kostel – s tím, že zázraky se mají připisovat sv. archandělu Michaelovi, kterému byl zasvěcen.
Nakonec to ale její syn Václav, kdo nechal Ludmiliny ostatky přenést do Prahy (a to v roce 925), do baziliky sv. Jiří, kde jsou dodnes. Dobří svědci prý tvrdili, že se její tělo objevilo zcela neporušené a právě v oblaku vůně. Mimochodem přenesení těla z hrobu se říká translace a jde o důležitou část svatořečení. Zkrátka a dobře – když někoho chcete uctívat jako světce, musíte k tomu mít adekvátní místo (ono se to moc neuvádí, ale ve skutečnosti Ludmila žádné extra místo k poslednímu odpočinku neměla – sloužící, kteří ji našli mrtvou na podlaze její ložnice, ji prostě bez obřadu pohřbili u hradeb). Ludmila se tak stala první českou světicí vůbec. Vzhledem k tomu, že za života byla členkou vládnoucího rodu, přidalo to Přemyslovcům značně na prestiži, takže se tomu rozhodně nijak bránit nesnažili.
Dnes je Ludmila patronkou babiček, vychovatelů a taky vinařů – hlavně v Mělníku, odkud podle některých pramenů pocházela. Záhad se však s jejím životem a smrtí pojí stále ještě dost. A kdo ví, možná ještě archeologové a znalci starých spisů neřekli poslední slovo…
Zdroj: Autorský text
TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935), Lidové noviny, 2006
