Článek
Problémem je totiž vstup. Nedá se do ní jít samostatně – musíte si zakoupit vstupné na okruh Pražského hradu. A to máme krásných 450 korun pro dospělého, jen to hvízdne. Není divu, že když se zeptám svých známých na to, zda se tu někdy byli podívat, odpovídají obvykle, že naposledy se školou. Ale pozor – existuje malý trik, jak si tohle kouzelné místo vychutnat úplně zadarmo.
Tajemství po čtvrté hodině
Každý den se po 16. hodině (v létě po 17. hodině) na Hradě vypínají turnikety a Zlatá ulička se otevírá všem (v zimě se sem tedy dostanete dřív, což je paráda). A to až do 22 hodin večer! Opravdu neplatíte vůbec nic a jako bonus tu už rozhodně není tak přelidněno jako během dne. Pravda, expozice v domečcích jsou v tu dobu už zavřené, ale projít se touhle pohádkovou uličkou při západu slunce, když zmizí davy turistů, má prostě své jedinečné kouzlo (navíc my ty expozice stejně spíš vnímáme jako komerční lákadlo než cokoliv jiného. A že je zavřený třeba stánek se suvenýry, mi taky zrovna moc nevadí).
Tenhle strážce vás do Zlaté uličky pustí i zdarma, když víte, jak na něj
A když půjdete až na samý konec uličky, dostanete ještě jeden bonus navíc. Pokud totiž tohle místo neproletíte jako závodník F1, narazíte na malý průchod se schodištěm dolů. Určitě sem zamiřte – dovede vás totiž na krásnou terasu s výhledem na Prahu a věž Daliborku. Večerní atmosféra je tu jako z jiného světa – a to hlavně proto, že sem zavítá málokdo. Ticho, světla města pod vámi a vůně staré Prahy ve vzduchu – no kdo by odolal?
Místo, kde žili střelci, vězni i spisovatelé
Zlatá ulička vznikla už na konci 15. století, kdy se na Hradě budovalo nové opevnění. Tehdy tu vyrostla různá drobná obydlí, která měla sloužit všem poddaným, kteří by se panstvu mohli hodit. Zpočátku tedy především hradním střelcům a řemeslníkům. Později se tu však usadili hlavně zlatníci – odtud také pochází její název.
Domky byly běžně obývány až do druhé světové války, a i když už tehdy byla ulička vyhledávaná turisty, žili tu stále skuteční lidé. Velmi známou osobností tehdejší doby byla například kartářka Matylda Průšová nebo filmový sběratel Josef Kazda. I jeho expozici tu najdete. Za války tu totiž ukrýval kopie filmů určených k likvidaci nacisty.
V tomhle domku sídli nadace Olgy Havlové, takže můžete přispět na dobrou věc
A nesmíme zapomenout ani na Franze Kafku, který tu během války (tentokrát té velké alias první) psal své texty – a to přímo v domku číslo 22. Kdyby měl tehdy notebook, možná by tu vznikl i Proces online, kdo ví.
Čas pro umění a pohled na Daliborku
K současné podobě Zlaté uličky přispěl slavný výtvarník Jiří Trnka, který v padesátých letech navrhl její pestré fasády. Někdy tím lidé bývají překvapení, když neznají původ jejího názvu. Vždyť je to tu spíš jako v království duhy než „zlaté“. Nebo jako z pohádky – ty koneckonců Trnka miloval a nejspíš proto dal uličce právě tenhle vzhled.
Za posledním domkem pak najdete schodiště vedoucí na terasu před věží Daliborkou – starou válcovou věží, která během své rané a mnohem pochmurnější historie sloužila jako vězení. Prvním vězněm byl rytíř Dalibor z Kozojed, který se do historie zapsal nejen útěkem, ale i tím, že podle pověsti v žaláři hrál na housle, aby si vyprosil jídlo.
Jedna z vnitřních expozic
Takže chcete-li si Zlatou uličku užít v klidu a bez tlačenic, přijďte až po západu slunce. Ulička se tehdy sice částečně uzavře co se vnitřních expozic týká, ale také ztichne, domky se ponoří do oranžového světla a člověk má pocit, že se vrátil o pár století zpátky. A takový zážitek byste si vážně neměli nechat ujít.
Zdroje info: Autorský text
