Článek
Ale nenechte se zmýlit pomluvami, které okolo něj panují. Nejde o žádné „použité zbytky“, ale o skutečnou ozdobu pražské secese z počátku 20. století, která i po více než sto letech nutí kolemjdoucí zastavit a zvednout oči k nebi. Pokud byste to chtěli udělat také, stačí se postavit na tramvajovou zastávku Národní divadlo před Žofínem a dívat se přímo před sebe. Určitě nebudete jediní.
Noblesní šperk s experimentální duší
Vlastně jde o dvojdům vzniklý v letech 1906–1907, tedy v době, kdy Praha zažívala nebývalý stavební rozmach. Staré domy mizely a nahrazovaly je nové (což je i tento případ, dům vznikl na místě staré zástavby), zdobené, odvážné stavby, které měly ukázat, že česká metropole drží krok s evropskými trendy. Už tehdy mohly samozřejmě lidem některé příliš divoké návrhy připadat jako kýč – a to se nezměnilo dodnes, ale převažují ti, kterým se tahle nevšední stavba prostě líbí.
Vypadá ale opravdu zvláštně, to je třeba uznat. Architekti totiž tehdy rádi experimentovali a kombinovali různé slohy. A aby toho nebylo málo, zdobili také fasády nových domů ornamenty a plastickými prvky a hlavně se nebáli originality. Právě tento dům je krásnou ukázkou takového přístupu.
Pokud chcete nasát Gaudího typický styl, nemusíte až do Španělska, na obrázku Casa Battló v Barceloně
Obě jeho části jsou si na první pohled podobné, ale při bližším zkoumání zjistíte, že v levé části nemá žádné okno stejný tvar. Opravdu ne. Bylo to tak navrženo cíleně, a i když se vám to možná na fotografiích tak jednoznačně jevit nebude, pokud stanete téhle nevšední stavbě tváří v tvář, zjistíte, že to tak opravdu je. Každé je doopravdy trochu jiné – jiné rámy, jiné zdobení, jiný oblouk. A přesto to všechno dohromady neuvěřitelně ladí.
Každé okno jinak, ale všechna do jednoho krásná
Podle historiků to nebyla náhoda. Architekt záměrně navrhl každé okno jinak, aby ukázal, že i dům může vypadat jako galerie stylů. Jedno okno připomíná baroko, další gotiku, jiné už předznamenává modernu – to je takový eklektický styl, který dobře známe i od slavného Antonia Gaudího (což byl mimochodem představitel katalánského modernismu). Kdo ví, jestli se jím architekti také inspirovali. Nicméně faktem zůstává, že v té době šlo o odvážný experiment – architekti hledali nový výraz a chtěli se odlišit od strohé symetrie předchozích století – což se jim podle všeho jednoznačně povedlo.
Díky tomu se z domu stal malý architektonický zázrak. Když se na něj zadíváte zblízka, objevíte spoustu dalších detailů, které se do popisu vážně prostě nevešly. Budete moci obdivovat bohatou plastickou výzdobu, asymetrii i lehkou hravost.
Ani jedno okno prý není stejné, ilustrační foto
Dům, který má duši, čelí nehezkému mýtu
V minulosti tu bydlela slavná herečka Vlasta Fabiánová se svým partnerem Bohušem Záhorským a později i dirigent Václav Hybš. Není divu, že si dům oblíbili právě umělci – a určitě to není jen proto, že je to odtud k Národnímu divadlu coby kamenem dohodil. Působí totiž jako místo, které inspiruje.
Nicméně řada lidí jeho historii nezná, a tak si odmyslí své, ne už tak pěkné teorie. Většinou se točí okolo toho, že jde o dům postavený ze zbytků nebo dokonce z rozkradených částí. Tady je několik příspěvků z diskuze na FB, která se tomuto domu věnuje:
„Tento dům vznikal z veřejné sbírky nepotřebného stavebního materiálu a zejména ze zbylých nezničených stavebně-technických prvků, jakými byla i okna různých tvarů a rozměrů. Každý byt v tomto domě má i své originální a nezaměnitelné WC.…“ Tenhle přispěvatel sice nakonec přiznal, že jen žertuje a o domě vlastně nic neví, ale ti další už své příspěvky mysleli smrtelně vážně.
Nesestavili ho ze zbytků, tohle byl opravdu záměr
„Prý vzorník možných stylů klientům stavební firmy, říkávala moje babička.“
„Když to stavěli, tak sháněli materiál po okolních stavbách… klasická rozkrádačka majetku v kapitalistickém vlastnictví.“
Dokonce moje známá slyšela podobnou historku od jednoho rádoby erudovaného průvodce Prahou. A vlastně díky ní tohle téma otevírám – přišlo jí to totiž natolik fantastické, že to hned začala roznášet po přátelích i rodině. Podle mě si ale takovéhle mýty a pomluvy tenhle nevšední kus architektury prostě nezaslouží.
„Mám ráda symetrii, ale tady dělám výjimku. Ten, kdo to navrhoval, byl génius,“ zní další z facebookových komentářů a já se s ním plně ztotožňuji. I přes všechnu tu zdánlivou neuspořádanost působí fasáda vyváženě a harmonicky.
Dnes je dům na Masarykově nábřeží 36 jedním z těch nejkrásnějších a nejzajímavějších, které tu můžete najít. Kdo má rád architekturu, rozhodně by se měl na tuhle adresu vypravit. Stačí se postavit naproti, zvednout hlavu a chvíli pozorovat tu nádhernou hru tvarů, světla a nevšedních detailů. A pokud tu budete čekat na tramvaj, nezapomeňte přijít s dostatečným předstihem – to aby vám pro samé obdivování náhodou neujela!
Zdroje informací: Autorský text
Město v bouři - Urbanismus a architektura historického centra Prahy (1830-1970), Richard Biegel, Karolinum, 2002
