Článek
Palác Adria tu na neznalé chodce působí jako zjevení – mohutný, zdobený, s věžemi a cimbuřím, které by se spíš hodilo někam do italské Florencie než do centra Prahy. Jde o jeden z nejzajímavějších architektonických pokladů první republiky, ovšem naštěstí se dnes nachází mimo hlavní turistické cesty. Jeho jedinečnou krásu si tak můžete užít zcela nerušeně. A to včetně pohledu na opravdu nádherný orloj.
Italská pojišťovna, české art deco – kde se tohle spojení vlastně vzalo?
Psal se rok 1922, když si italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta řekla, že chce mít v Praze sídlo, které prostě bude stát za to. Bylo třeba, aby všichni okolo věděli, jak silná a stabilní společnost to je. Takže se „jen tak s něčím“ spokojit opravdu nechtěli. A tak vznikl Palác Adria – monumentální dům na rohu dvou rušných ulic. Italské jméno i inspirace nejsou náhodné. Zmíněná pojišťovna pocházela z Terstu, tehdy ještě velmi důležitého přístavu Rakouska-Uherska.
Autorem projektu byl architekt Josef Zasche, rodák německého původu. Ale nebyl sám. Na návrhu fasády spolupracoval s Pavlem Janákem, tehdy už uznávaným architektem (z jeho pera vzešel třeba Hlávkův most, Vila Bohumila Kafky, pardubické krematorium a později i Škodův palác).
Ten vdechl stavbě nezaměnitelný styl rondokubismu, někdy také označovaný jako české art deco. Určitě jste se s ním už setkali, jen o tom možná nevíte. Typické jsou pro něj červeno-bílé barvy, střídání obloučků a trojúhelníků a vůbec zdobnost (má tak trochu připomínat slavnostní kroj).
Bez kontroverzí to prostě nešlo
Když Adria vyrostla, rozdělila Pražany na dva tábory. Modernisté, kteří fandili funkcionalismu, ji označovali za přežitek. „Příliš těžká, přezdobená, nemoderní,“ psali tehdy. Dokonce i slavný Le Corbusier, který měl v Praze přednášku naproti přes ulici, se tenkrát o hotové budově vyjádřil velmi nelichotivě. Ale běžní lidé i turisté ji obdivovali – prostě měla něco do sebe, aby se tak řeklo. A dnes jim i odborníci dávají za pravdu: Adria je podle nich rozhodně jedním z klenotů meziválečné architektury.
Na fasádě najdete spoustu symbolů. Sochař Karel Dvořák tu ztvárnil alegorie – námořníka a selku (což není nic jiného než spojení Itálie a Československa). A když se člověk podívá zblízka, všimne si i spousty dalších detailů.
Druhý pražský orloj nepřehlédnete
Uvnitř je to však ještě působivější. Centrální dvorana je otevřená až ke střešnímu oknu a zdobí ji kruhová galerie i nádherný orloj se zvěrokruhem (najdete na něm i znak původní pojišťovny). Někteří lidé se sice tomuto názvu brání, protože tyhle hodiny podle nich prý neukazují nic astronomického, ovšem jde opravdu o původní název – nikoli o nějakou novodobou senzaci.
I my tak zůstaneme u označení orloj. Říká se mu také Kafkův, protože jeho výzdobu nevytvořil nikdo jiný než Bohumil Kafka, autor jezdecké sochy Jana Žižky na Vítkově. Obdivovat můžeme jeho ztvárnění Dne a Noci, Slunce a Měsíce a 12 sousoší Zvěrokruhu (plastiky pak odlil František Anýž).
Na podlaze pak najdete nádherné mozaiky, které zobrazují pojistné události – třeba hořící dům nebo bouři. Je trochu zvláštní po nich chodit. Člověk si tak trochu říká – co kdyby…
Kdo má rád architekturu, ocení na téhle stavbě doslova každý detail. A kdo o ní slyší poprvé, rychle pochopí, že i „přeplácaná“ budova může mít své kouzlo. Dnes už totiž víme, že palác, který kdysi budil rozpaky, je skutečným skvostem českého art deca. Jen velká škoda, že o něm ví tak málo lidí – anebo je to tak lepší? Kdo ví, jaký dojem bychom si z něj odnášeli, kdybychom se museli tlačit v davu společně s mnoha jinými obdivovateli jeho krásy (a ty krásné mozaiky pod našima nohama bychom si mohli prohlédnout v plné kráse leda někde v knize na fotografii)…
P.S: Do celého paláce včetně nádherného výhledu ze střechy se můžete podívat v rámci festivalu OPEN HOUSE. Bývá v květnu, tak si to zapište do kalendáře. Stojí to zato :)
Zdroj:
Pražská architektura: Významné stavby jedenácti století, Jaroslava Staňková, Jiří Štursa a Svatopluk Voděra, 1991
Pavel Janák, Norbert Kiesling, Arbor vitae, 2011
