Článek
Loď se ještě ani nevydala na cestu. Kotvila u mola na řece Chicago, pevně připoutaná lany a jen několik metrů od břehu. Na palubě se tísnilo dva a půl tisíce dělníků a jejich příbuzných, zaměstnanců továrny Western Electric, kteří se chystali na tradiční firemní výlet přes jezero Michigan. Mezi cestujícími byly také stovky lidí z českých přistěhovaleckých rodin z okolních čtvrtí Pilsen, Cicero a Berwyn. Lidé, kteří přijeli do Ameriky za lepším životem, si toho rána neměli důvod připouštět žádné nebezpečí. Eastland měl totiž úředně schválenou kapacitu 2 500 cestujících a disponoval čluny, rafty i záchrannými vestami. Splňoval vše, co po katastrofě Titaniku vyžadovaly předpisy. Ovšem právě toto zdánlivé zabezpečení se však stalo součástí tragického omylu.
Jak zákon na záchranu životů nechtěně pomohl potopit loď
V březnu 1915, tři roky po potopení Titaniku, přijal americký Kongres takzvaný Seamen's Act. Nová legislativa reagovala na otřesnou událost z dubna 1912 a nařizovala, aby osobní lodě na Velkých jezerech měly záchranné prostředky nejméně pro polovinu lidí na palubě. Majitelé Eastlandu proto plavidlo vybavili dalšími čluny a pontonovými rafty. Tato těžká zařízení umístili vysoko nad čáru ponoru, na horní paluby a do stojanů.
Samotný Eastland ovšem vykazoval problémy se stabilitou už od svého spuštění na vodu v roce 1903. V létě 1904 se s cestujícími na palubě nebezpečně naklonil a podobná situace se opakovala také v roce 1906. Námořní konstruktér John Devereux York v roce 1913 písemně upozornil chicagského přístavního správce varováním. Doslova mu napsal, že „může dojít k vážné nehodě.“ Jeho výstraha však zůstala bez odezvy.
Ani po instalaci nové záchranné výbavy v roce 1915 nikdo nenařídil další zkoušku stability. Systém, který měl chránit lidské životy, se soustředil na počet dostupných záchranných prostředků. Neřešil však zásadní otázku, zda konkrétní plavidlo dokáže po změně rozložení hmotnosti zůstat bezpečně na hladině.
Vrak parníku Eastland
Sedm minut od radosti k hrůze na řece Chicago
Podle podrobné časové osy organizace Eastland Disaster Historical Society začal nástup cestujících v 6:30 ráno. Na loď přicházelo přibližně padesát lidí za minutu a v 7:10 dosáhla plné kapacity. Všude panovala sváteční nálada. Rodiny dorazily s dětmi, dívky měly letní šaty a muži košile s klobouky. Na břehu vyhrávala kapela.
Potom se plavidlo začalo pozvolna naklánět směrem k přístavu. Posádka se snažila náklon vyrovnat přesouváním cestujících a úpravami balastních nádrží. Eastland se na chvíli narovnal, vzápětí se však začal naklánět znovu, tentokrát na opačnou stranu, směrem do řeky.
V 7:28 dosáhl náklon přibližně 45 stupňů. Lidé ztráceli rovnováhu, klouzali po mokré palubě, padali přes zábradlí a naráželi jeden do druhého. Během následujících dvou minut se Eastland převrátil na bok do kalné vody řeky Chicago. Nestalo se tak po explozi, srážce s útesem ani během bouře. Loď se prostě převrátila přímo u nábřeží velkoměsta za jasného letního rána.
Stovky cestujících zůstaly uvězněny pod palubou v uzavřených prostorách, odkud nebylo možné uniknout ani okny. Další lidé spadli do vody a zmizeli pod převráceným trupem. Takže i když záchranné týmy dorazily během několika minut (loď ležela jen kousek od pevné země), pro většinu obětí už pomoc přišla pozdě.
Česká stopa, kterou Chicago dodnes nese (v ulicích i na hřbitově)
Továrna Western Electric v Ciceru dávala práci tisícům českých přistěhovalců. Každoroční firemní výlet parníkem proto představoval pro mnoho dělnických rodin jednu z hlavních událostí roku. Když se Eastland převrátil, zahynulo podle údajů Generálního konzulátu ČR v Chicagu více než 220 Čechů.
Tehdejší český generální konzul po neštěstí uvedl, že v českých čtvrtích kolem Chicaga bylo jen obtížné najít ulici, v níž by obyvatelé netruchlili nad ztrátou někoho blízkého. Dvaadvacet rodin přišlo o všechny své členy. Zahynuli rodiče i děti a celé domácnosti přestaly během pouhých sedmi minut existovat.
Naprostá většina českých obětí byla pohřbena na chicagském hřbitově Bohemian National Cemetery, v sekci 16. Pohřebiště je dodnes přístupné veřejnosti, a to každý den od půl osmé ráno do čtyř odpoledne. Až v červenci 2015, sto let po katastrofě, zde odhalili první velký památník věnovaný obětem. Jeho autorem je český sochař Lubomír Dostál. Tragédii připomíná také nástěnná malba v chicagské čtvrti Pilsen, kterou vytvořil výtvarník Viktor Valášek.
Vyšetřování proběhlo sedmkrát, pokaždé zbytečně
Po katastrofě následovalo sedm souběžných vyšetřování. Soudce Kenesaw Mountain Landis však většinu těchto řízení zastavil soudním příkazem a fakticky ponechal pouze federální proces. Obžaloba se nakonec zaměřila na spiknutí s cílem provozovat nebezpečné plavidlo. V únoru 1916 soud dospěl k závěru, že pro takové obvinění neexistují dostatečné podklady. Nikdo tedy nebyl odsouzen.
Pozůstalým se bezprostředně po neštěstí snažil pomoci společný fond města a Červeného kříže. Během 55 dnů rozdělil mezi 540 rodin částku 170 000 dolarů. V následných občanskoprávních sporech však byly nároky omezeny na hodnotu vraku jako šrotu, která činila pouhých 46 000 dolarů. I tyto peníze navíc připadly přednostním věřitelům. Rodiny obětí tak ze soudního řízení neobdržely odškodnění vůbec žádné.
Eastland přesto ovlivnil další vývoj bezpečnostních předpisů. Po neštěstí se objevilo doporučení, aby stabilitu a konstrukci osobních lodí s výtlakem nad 100 brutto registrovaných tun posuzovali výhradně námořní architekti. Pozdější mezinárodní pravidla zavedla povinné zkoušky stability a přísnější systém certifikace. Ještě 24. července 2026, při chicagské vzpomínkové akci k 111. výročí katastrofy na Riverwalku, označila americká pobřežní stráž Eastland za jednu z událostí, které přispěly k formování dnešních inspekčních standardů.
Autorský text:
https://youtu.be/Iyl2fhHvQAw?si=fjt4aU_a9lnC6-8W
https://eastlanddisaster.org/history/timeline
https://mzv.gov.cz/public/99/bd/e3/1560131_1348286_TP___100._vyroci_potopeni_Eastlandu_12._7.pdf
