Článek
Když Francisco Pizarro a jeho muži vstoupili ve třicátých letech 16. století do Peru, posedlost zlatem jim zastínila všechno ostatní. Inkové se na ně dívali s nepochopením. Jak později zaznamenala historička Joanne Pillsbury v eseji pro Metropolitní muzeum v New Yorku, španělská touha po zlatě domorodce mátla, protože jemné textilie patřily v andském světě k věcem nevyčíslitelné hodnoty. Nejvyšší třída těchto tkanin se nazývala qompi, v přepisu cumbi. A právě ona stála na samém vrcholu inckého hodnotového žebříčku, vysoko nad zlatem i stříbrem.
Šest set vláken v jednom palci
Čísla mluví jasně. Podle sbírky Metropolitního muzea dosahovala hustota qompi přes 600 vláken na 2,5 cm (jeden palec). U jiného dochovaného kusu muzeum popisuje konstrukci s přibližně 300 útky na palec přes stejně jemné osnovy. Pro srovnání: běžný dnešní muslin má podle Smithsonian Magazine 40 až 80 vláken na palec. Qompi byla tedy řádově jemnější než cokoliv, co dnes běžně nosíme.
Aby bylo jasné, jak extrémní ta jemnost je: 600 vláken na palec odpovídá zhruba 236 vláknům na jeden centimetr. Představte si, že na šířku nehtu palce se vejde přes dvě stě nití, z nichž každá musí být dokonale rovnoměrná, správně napnutá a přesně provázaná. Žádný stroj to nedělal. Každý centimetr vznikal pod rukama specialistů, kteří se řemeslu učili celý život.
Infrastruktura moci, ne dekorace
Qompi nebyla luxusní látka v tom smyslu, v jakém dnes chápeme kašmír nebo hedvábí. Nebyla na prodej. Její výroba, distribuce i nošení podléhaly přísné státní kontrole. Vyráběly ji vybrané tkadleny zvané acllas a mužští specialisté cumbicamayos, a to v centrálních rezidenčních střediscích i provinčních dílnách. Kdo smí qompi nosit, určoval stát; směla ji oblékat výhradně elita, panovník a příjemci královských darů.
Textilie v incké říši fungovaly jako:
- diplomatický nástroj – darování qompi stvrzovalo spojenectví a loajalitu,
- odměna za službu – vojáci a úředníci ji dostávali místo žoldu,
- rituální oběť – při náboženských obřadech se pálila nebo pohřbívala,
- státní měna – sklady textilií představovaly zásobu bohatství srovnatelnou s pokladnicí.
Jak shrnuje publikace Met Weaving Abstraction, žádná politická, vojenská, sociální ani náboženská událost v incké říši nebyla úplná bez výměny, darování, pálení nebo obětování textilií. Qompi nebyla ozdobou moci. Byla její infrastrukturou.
Spálená země, spálené tkaniny
Právě proto dávalo strategický smysl zásoby zničit. Podle dobových i pozdějších španělských zpráv nechal incký generál Quizquiz při ústupu před conquistadory vypálit celý sklad oděvů. Nešlo o akt zoufalství. Textilní depoty představovaly přenosný a politicky silný majetek; jejich ukořistění by Španělům dalo nejen materiál, ale i symbolickou kořist a prostředek k odměňování místních spojenců. Zničit je bylo jistější než je ukrýt.
Katalog Weltmusea ve Vídni u jednoho dochovaného inckého unku výslovně popisuje textilie jako pojivo státu a vypalování depotů při ústupu jako doloženou praxi. Španělé hledali bohatství, které šlo odvézt a roztavit. Inkové chránili bohatství, které drželo říši pohromadě. A když ji už udržet nešlo, raději ho proměnili v popel.
Zaujalo vás povídání o ztracených textiliích, za které by dnes milovníci haute couture dali minimálně ledvinu? Tak mám pro vás ještě dva díly:
- Celé šaty prošly snubním prstenem! Neuvěřitelný příběh „tkaného vzduchu“, o který nás připravili Britové. A také povídání o nejvzácnější látce starověku utkané z vláken mušlí.
- Namáčí se v ricinovém oleji a stroje jsou na něj krátké. Proč unikátní indický šátek nikdo nedokáže padělat? A také povídání o mašrů - látce, která si poradila i s náboženským tabu.
Zdroj: Autorský text a odkazy v textu
Katalog k výstavě Mumie světa
Encyklopedie textilních materiálů, Gail Baugh, 2012, Slovart
