Článek
Prezident Petr Pavel udělil Josefu Vágnerovi Medaili Za zásluhy in memoriam. Ocenění za přínos v oblasti životního prostředí připomnělo muže, který z provinčního zookoutku s jezevci a sovami vybudoval safari světového formátu. Jenže na počátku celého podniku nestál jen Vágnerův vizionářský plán, ale i jeden zdánlivě bezvýznamný diplomatický kontakt, bez něhož by se kolečka afrického projektu pravděpodobně nikdy neroztočila.
Obyčejná zoo mu prostě nestačila
Vágnerovy ambice se totiž od ostatních ředitelů zoologických zahrad v tehdejší době značně lišily. Nepotřeboval jednoho samce žirafy do výběhu ani pár zeber pro zpestření programu. Chtěl vytvořit kompletní chovné skupiny, desítky jedinců od každého druhu, s dominantním samcem a několika samicemi, aby napodobil přirozenou skladbu afrických stád. Žádná zoologická zahrada na světě mu takové počty nedokázala poskytnout. Zvířata musel odchytit přímo v Africe.
Začal prosazovat specializaci Východočeské zoo na africkou zvířenu za použití přirozeného odchovu, což však podle jeho slov vyvolalo vlnu nevole a odmítání ze strany ředitelů ostatních československých zoologických zahrad, zejména vlivného ředitele pražské zoo Zdeňka Veselovského, čímž byl dán základ jejich vzájemné dlouhodobé rivalitě a osobní nesnášenlivosti.
A právě tady narazil na zdánlivě neprostupnou zeď. Československý státní aparát šedesátých let fungoval na principu „co není nařízeno, neexistuje“ a posílali si ho, aby se tak řeklo „od čerta k ďáblu“. Vágner sice rozeslal žádosti o pomoc na československá velvyslanectví v afrických zemích, jenže všude ho odmítali. Ambasády se odvolávaly na to, že spolupráce se zoologickou zahradou spadá mimo jejich pracovní náplň. Některé rovnou odkázaly na tehdejšího ministra zahraničí: bez jeho explicitního pokynu nepohnou ani prstem.
Bohulibému projektu pomohla jen Uganda
Mezi desítkami zamítavých reakcí dorazila jedna výjimka. Jan Štádler, čerstvě jmenovaný československý velvyslanec v Ugandě, nabídl pomoc. Líbilo se mu totiž, jak ředitel královédvorské zoo přemýšlí. „Vytrvale argumentoval tím, že po rozpadu koloniálních systémů v Africe začínají být tamní zvířata stále více ohrožována a že nový koncept zoologické zahrady podle jeho návrhu může pomoci k tomu, aby se aspoň některé živočišné druhy zachránily,“ píše se doslova na Wikipedii.
Štádler proto Vágnerovi zprostředkoval kontakty na odchytové firmy působící v ugandském terénu a pozval Vágnera na studijní cestu. Jinými slovy – otevřel Vágnerovi bránu do východoafrického terénu, kam by se bez diplomatického zázemí dostával mnohem obtížněji.
Josef Vágner
Finanční stránka celého podniku přitom hraničila s absurditou. Ministerstvo zahraničí přidělilo na zahraniční cestu devizový příslib ve výši padesáti dolarů. Kapitál pro první expedici nakonec zoo získala prodejem osmi bengálských tygřat, která chovatelé předtím vycvičili pro cirkusovou estrádu. Hamburský cirkus Krone za ně zaplatil 40 000 dolarů, osmsetkrát víc, než kolik uvolnil stát.
Od tábora Nabishwa ke dvěma tisícům zvířat na palubě
Ugandský kontakt se proměnil v sérii expedic, které probíhaly mezi lety 1967 a 1976. Jedním z center Vágnerova působení se stal tábor Nabishwa v oblasti Karamodža na severovýchodě Ugandy. Právě odtud organizoval odchyty antilop koňských, zeber a vzácných žiraf Rothschildových.
Logistika transportů představovala technický výkon srovnatelný s vojenskou operací. Část zvířat putovala letecky, část zaoceánskou lodí a následně po Labi. Námořní trasy měřily přes dvacet tisíc kilometrů a trvaly sedm týdnů. Počáteční obavy z velkých úhynů během přepravy se podle oficiálních materiálů nenaplnily. Vágner vybíral silné jedince schopné přežít dlouhou cestu i náročnou aklimatizaci v podkrkonošském klimatu.
Celkový součet mluví jasně: přes dva tisíce přepravených zvířat, z jejichž linií se ve Dvoře Králové narodilo už více než 5 200 potomků.
Ze šesti hektarů s párem jezevců na kulturní památku s africkým safari
Kontrast mezi výchozím a výsledným stavem zahrady působí skoro pohádkově. Posuďte sami. V roce 1946 zabíral areál šest a půl hektaru a choval domácí druhy typu lišek a sov. Po Vágnerově éře se rozrostl na zhruba sedmdesát hektarů s jasnou africkou specializací. Safari se veřejnosti otevřelo v roce 1989 a v roce 2016 bylo Africké safari Josefa Vágnera prohlášeno kulturní památkou.
Dnes návštěvníci najdou v přízemí Neumannovy vily, správní budovy zoo, stálou výstavu věnovanou těmto cestám. Zahrada pravidelně pořádá tematické akce, chovné programy stojí na skupinách, které Vágner založil dovozem z kontinentu, a některé druhy se z Dvora Králové vracejí zpět do africké přírody. Není to obyčejná zoologická zahrada, je to místo s jasným cílem a specializací. A její nejznámější součást – safari, je podle mě už jen takovou sympatickou třešničkou na dortu.
Zdroj: Autorský text
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1gner_(zoolog)
https://safaripark.cz/cz/o-zoo/nas-pribeh
https://safaripark.cz/cz/zvirata-a-expozice/nove-prirustky/velike-africke-expedice-josefa-vagnera
Sen safari - Ztracený deník Zdeny Vágnerové, Zdena Vágnerová, Josef Vágner, Lenka Vágnerová, 2023 , Nadace Josefa a Zdeňky Vágnerových
