Článek
Sika vietnamský je v podstatě „živý přízrak“. Zatímco ve volné přírodě byl pravděpodobně definitivně vyhuben, jeho osud se paradoxně rozhoduje tisíce kilometrů daleko – na evropských farmách a v zoologických zahradách, včetně těch českých. Je to fascinující příběh o tom, jak lidská chamtivost po paroží málem zničila celý druh, ale lidská snaha o záchranu mu dala druhou šanci.
Od vzácné trofeje k úplnému vyhubení
Sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis) to nikdy neměl lehké. Už na začátku 20. století jeho stavy drasticky klesly pod dvě stovky kusů. Proč? Odpověď je jednoduchá a zároveň podle mého i trochu smutná smutná: parožní lýko. V tradiční asijské medicíně jde o vysoce ceněnou surovinu a farmový chov pro tyto účely se stal pro siky osudným. Lov a ztráta přirozeného prostředí vykonaly své a poslední potvrzené zprávy o jeho výskytu v divočině pocházejí z let 1974 a 1990. Od té doby je ticho po pěšině – nebo spíš po sičích pěšinkách (P.S. – jak byste skloňovali siku?).
Evropská archa má i nepřehlédnutelnou českou stopu
Ale když začalo jít do tuhého, zasáhla Evropa. Naštěstí. První kusy se do Francie dostaly už ve 20. letech minulého století, později následoval dovoz do Berlína. Mimochodem, právě německý Tierpark Berlín dnes koordinuje Evropský záchovný program, jehož cílem je udržet populaci geneticky čistou a zdravou. A tady přichází jedna extra zajímavost (extra špek, jak by řekly moje děti): Česká republika hraje v tomto záchranném kruhu jednu z hlavních rolí. Naše farmy a zoologické zahrady patří k významným chovatelům tohoto nejjižnějšího poddruhu jelena siky.
Ale zpátky k záchovnému programu. Možná si říkáte, proč je tak důležité hlídat genetiku. No, je to mnohem důležitější, než si myslíte. V roce 1964 totiž dostala zoo v Hanoji darem jiné jeleny ze Severní Koreje. Stačilo málo a původní vietnamský sika mohl zaniknout křížením. Naštěstí se tak ale díky odborným posudkům nestalo (pokud máte totiž zvíře v záchovném programu, pak i jeho rozmnožování musí schválit pověřená osoba – bohudíky). Dnes díky přísnému dohledu evropských odborníků ale víme, že populace držená v lidské péči je v dobré kondici a připravená na případný návrat domů.
Návrat do vlasti má trochu hořkou příchuť
Snahy o reintrodukci, tedy znovuvysazení do přírody, už proběhly. Desítky jelenů z farem putovaly do vietnamských národních parků (třeba Cuc Phuong nebo Cat Ba). Jenže příběh se šťastným koncem se zatím nekoná. I v chráněných oblastech na tyto aristokraty lesa čekají pytláci. Je to nekonečný boj mezi ochranáři a těmi, kteří vidí jen zisk z uloveného kusu.
Věděli jste, že sika je mistr v maskování?
Ale nechci tenhle článek končit tak smutně – tak z trochu jiného soudku. Sika vietnamský patří k menším jelenům a jeho typickým znakem je krásně skvrnitý kožich, který si (na rozdíl od mnoha jiných jelenů) uchovává i v dospělosti. A má k tomu důvod. Tyto světlé skvrny na hnědém podkladu fungují v hustém lese jako dokonalé maskování – rozbíjejí siluetu těla v místech, kde skrz listí dopadá sluneční svit. Také je zajímavé, že sika je velmi hlasitý. Pokud se cítí ohrožen, vydává pronikavý zvuk připomínající pískot nebo štěknutí, kterým varuje ostatní členy stáda. Rozhodně byste neřekli, že něco takového dělá jelen.
Autorský text, Návštěva v zoo Ostrava (informační tabule)
https://www.zoo-ostrava.cz/cz/zoo/novinky/1904-sika-vietnamsky-zatim-vyhrano-nema-chybi-zalozni-samci-stado/
https://www.knowyourmammals.com/mammal-identification/vietnamese-sika-deer-cervus-nippon-pseudaxis/
https://www.whipsnadezoo.org/whats-here/animals/vietnamese-sika-deer
