Článek
Margaret Pole byla dcerou Jiřího, vévody z Clarence, a neteří krále Eduarda IV. Když se na to podíváme kolem a dokola, zjistíme, že její rod měl na anglický trůn silnější nárok než Tudorovci, kteří vládli teprve krátce a prozatím bez patřičné opory.
Dlouhá léta se přitom zdálo, že si v téhle době své místo přece jenom našla a přežila. Pohybovala se u dvora a byla vychovatelkou princezny Marie (pozdější Marie I., dcery Jindřicha VIII., známé také jako Krvavá Marie). Jenže v době, kdy se dvůr řídil strachem a podezíráním, se urozený původ nakonec změnil v rozsudek smrti.
Poslední z významných Plantagenetů nesměl přežít
Hlavním problémem hraběnky nebylo to, co udělala, ale kým byla. Margaret Pole v sobě nesla krev Plantagenetů, dynastie, která vládla Anglii po staletí. Pro Tudorovce, kteří se na trůn dostali teprve nedávno a jejichž nárok byl historicky slabší, představovala živou připomínku starého pořádku. A nejen pro ně – mnoho jejich odpůrců by rádo vrátilo na trůn právě Plantagenety. Protože v době, kdy byla legitimita moci otázkou přežití, bylo proto už samotné její jméno politickou hrozbou.
Pravděpodobný portrét Margaret Pole
Dalším klíčovým faktorem byl její syn Reginald Pole. Určitě jste o něm už slyšeli. Stal se totiž kardinálem a zároveň jedním z nejhlasitějších kritiků královy církevní politiky. Otevřeně vystupoval proti roztržce Anglie s Římem a veřejně zpochybňoval autoritu krále. A proč tedy nešli přímo po něm? Inu, to je jednoduché – působil totiž v zahraničí. Jeho matka ale byla takříkajíc na ráně a stala se proto snadným terčem. V tudorovské logice odpovědnosti prostě rod nesl vinu společně.
Celé obvinění se navíc odehrávalo v atmosféře strachu a podezírání, typické pro vládu Jindřicha VIII. Král, stárnoucí, nemocný a posedlý představou spiknutí, se obklopoval rádci, kteří mu potvrzovali jeho obavy. On stejně nic jiného slyšet nechtěl, tak se prostě jeho okolí podle toho zařídilo. Dvorská justice přitom v takových případech fungovala opačně, než bychom čekali: nejprve padlo politické rozhodnutí, teprve poté se hledala právní opora. Vynesení verdiktu tak bylo jen otázkou času. A ten přišel brzy.
Královna Marie I.
Poprava, která se změnila v jatka – a to i na tehdejší dobu
Když byla v květnu 1541 hraběnka Margaret Pole přivedena na popraviště v Toweru, bylo jí 67 let (některé prameny uvádějí 66). Podle dobových svědectví se chovala klidně, důstojně a až do konce odmítala uznat svou vinu. Právě proto se vzepřela i samotnému rituálu popravy – nechtěla položit hlavu na špalek, protože podle svých slov nebyla zrádkyní, ale loajální poddanou.
Mladá Margaret Pole
Nakonec ji k tomu samozřejmě donutili (podle některých svědectví ji na špalek nepoložila vůbec – jen ji sklonila a víceméně katovi řekla, aby dělal, co umí), ale to ještě nebylo to nejhorší. Kat, který byl k výkonu popravy určen, selhal hned při prvním úderu. O to, zda byl nezkušený, nervózní nebo jednoduše neschopný, se historici přou dodnes. Jisté však je, že místo rychlého a relativně „čistého“ stětí (což měla být záležitost vteřin) následovalo něco, co svědci popisovali jako jatka. Kat totiž víceméně zpanikařil a zasypal svou oběť dalšími údery. Ty ale také neomylně mířily mimo krk – do ramen, zad a hlavy. Svědci napočítali nejméně šest ran, během nichž stařičká hraběnka ještě žila. Nakonec se meč přece jen trefil do nějakého klíčového místa a bylo hotovo (halvu samotnou pak oddělil až 11 úderem).
Ovšem brutalita celé scény byla tak výrazná, že se o ní mluvilo ještě dlouho poté. A vzhledem k tomu, že šlo o dobu, kdy byly popravy k vidění docela běžně, je jasné, že muselo jít o výjimečně krutý a chaotický akt. Navíc provedený na staré ženě, jejíž jedinou vinou bylo jen to, že existovala.
Dobové ztvárnění popravy
Katolická církev ji později uznala jako mučednici. Historici ji dnes vnímají jako poslední oběť války dynastií, která začala Válkami růží a skončila až tehdy, když Tudorovci odstranili i poslední symbol Plantagenetů. Její smrt ukazuje, jak fungovala moc: stačilo královo přání a právo se mu přizpůsobilo.
