Článek
V dějinách se armády po celém světě neustále potýkaly s tím, jak si udržet u vojáků autoritu a disciplínu. Jedním z nejdrsnějších způsobů, jak si velitelé zajišťovali pořádek, bylo takzvané decimování. Ano, je to přesně to, co si z názvu odvozujete – trest, který sahá až do starověku a občas se znovu objevil i v pozdějších stoletích.
Případ jezdeckého pluku plukovníka Hanse Georga von Madla
Druhá bitva u Breitenfeldu, k níž došlo 2. listopadu 1642, byla klíčovým střetnutím během třicetileté války. Navzdory původním odhadům, které naznačovaly ústup švédských vojsk, se císařská vojska pod vedením arcivévody Leopolda Viléma Rakouského rozhodla zaútočit.
Rozhodnutí bylo učiněno navzdory radám jeho zástupce Piccolominiho, což vedlo ke katastrofálnímu střetu s dobře připravenou švédskou armádou pod vedením polního maršála Lennarta Torstenssona.
ricetielta-valka
Za chvilku paniky smrt
Uprostřed bitevního chaosu dezertovalo několik jednotek, včetně jezdeckého pluku vedeného plukovníkem Hansem Georgem von Madla, ze svých pozic. Tento akt dezerce výrazně oslabil císařskou stranu a nakonec přispěl k její porážce.
V důsledku bitvy se švédská vojska zmocnila Lipska, což výrazně změnilo strategickou situaci ve válce. Obvykle, pokud se něco podobného stane, bývá potrestán velitel jednotky – ovšem tentokrát bylo podle všeho provinění příliš velké na to, aby ho bylo možné jen tak ignorovat.
Dezertéři byli zdecimováni
V reakci na dezerci svolal arcivévoda Leopold Vilém vojenský tribunál, který odsoudil Mádlův (někdy také Madlonův) pluk k decimaci. Cílem rozhodnutí bylo obnovit kázeň a odradit od budoucích činů zbabělosti nebo zrady. Decimace proběhla v Rokycanech, přičemž byl oběšen každý desátý voják včetně několika důstojníků.
Obyčejní vojáci v tom tehdy byli víceméně nevinně – jen následovali konání svých důstojníků, kteří vzali do zaječích jako první. To ale nikoho nezajímalo. O těch, kteří měli zemřít, rozhodl los a vrhání kostek.
A kdy to stalo, ani tady si nejsme úplně jistí, některé zdroje mluví o datu 28. listopadu, jiné o 14. prosinci. Celkový počet mrtvých není známý, nicméně víme, že devadesát vojáků pověsili u cesty vedoucí z Rokycan, důstojníky stali. O jejich exekuci se tehdy staral opravdový „pramenent smrti“ – kat Mydlář mladší.
Mimochodem – tohle celé trvalo dva dny. Pluk byl poté rozpuštěn a vymazán ze všech záznamů. Prostě už neexistoval. Mohlo to být ale mnohem horší – původně se totiž plánovala poprava všech, kdo opustili bojiště. Ale 2 000 mrtvých bylo prostě moc i na ostřílené velitele.
Na hrůznou událost dodnes upomíná památník
Celou tuhle událost dnes připomíná hromadný hrob, který dodnes najdeme v místech Černé mohyly. Při průzkumu tu byla objevena spousta kostí, mnohé s pouty na rukou. Pomník, kterým místo zdobí, je nenápadný, ale místní se o něj dobře starají, tak nebuďte překvapeni, pokud tam najdete zapálené svíčky nebo jiné dekorace.
Zdroje info: Autorský text
