Článek
13. března 1935 se v Praze narodila holčička, která měla jednou patřit mezi nejzapamatovatelnější tváře československého filmu. Jenže cesta tam nebyla přímá. Otec Miriam Kantorkové byl totiž činný v národně socialistické straně za Prahu-Vršovice, a když komunisté v únoru 1948 převzali moc, rodina se ocitla na špatné straně nového pořádku. Vysvědčení plné jedniček najednou neznamenalo nic. Budoucí herečka to později shrnula bez příkras: se samými jedničkami měla jít rovnou do fabriky. Zachránil ji klavír.
Třídní původ místo známek
Po únoru 1948 přestaly o přijetí na školu rozhodovat schopnosti. Zákon č. 95/1948 Sb. o jednotném školství centralizoval celý vzdělávací systém a otevřel dveře kádrování. Gymnázia napříč republikou, od Vyškova po Rokycany, začala přijímat žáky podle třídního postavení a posudků, ne podle prospěchu. Děti živnostníků, úředníků a politicky „nespolehlivých“ rodin narážely na zeď. Kantorkovi nebyli výjimka; byli jedni z mnoha.
Miriam snila o pediatrii. Ten sen skončil u přijímací komise, která neposuzovala její jedničky, ale otcovu minulost. Místo gymnázia ji matka nasměrovala na hudební školu, a právě tam, u profesora Černocha, se začal psát jiný příběh. Klavír se stal vstupenkou do světa, kam by ji vysvědčení samo o sobě nedostalo.
Oklika přes uniformu a jeviště
Z hudební školy vedla cesta do Armádního uměleckého souboru. Kantorková uspěla v konkurzu na herečku a konferenciérku a strávila tam čtyři sezóny. V padesátých letech šlo o institucionálně bezpečný rámec, státní soubor, kde se dalo profesně růst, aniž by člověk narážel na kádrové otazníky. Sama ho později označila za „obrovskou školu“, především proto, že ji zbavil trémy před publikem.
Teprve potom přišla DAMU, externě, při práci. A pak přišla divadla: Viola, Maringotka, Na zábradlí či Divadlo E. F. Buriana. Každá štace přidala řemeslo. Ale široké publikum ji ještě neznalo.
Tonka a řeka, která změnila všechno
Režisér Otakar Vávra jí nabídl roli Tonky v Romanci pro křídlovku. Součástí byla nahá scéna s Jaromírem Hanzlíkem v řece, lyrická, smyslná, natočená v měkkém světle moravské krajiny. Kantorková podobné nabídky předtím dvakrát odmítla. U Vávry souhlasila. V rozhovoru pro Nadaci život umělce vysvětlila proč: nahota tu byla „jemná“ a „noblesní“, štáb vstřícný a scéna funkční, ne samoúčelná.
Rozhodnutí se ukázalo jako zlomové. Národní filmový archiv řadí Romanci pro křídlovku k nejkvalitnějším titulům celé Vávrovy filmografie. Film získal cenu na festivalu v Moskvě roku 1967 a v Sorrentu 1969. A právě ta říční scéna, pár minut z dvouhodinového snímku, se vryla do paměti publika tak hluboko, že dodnes funguje jako první asociace s jejím jménem.
Přitom v šedesátých letech nešlo o absolutní unikát. Hana Brejchová třeba popisovala, jak ji nahá scéna v Láskách jedné plavovlásky při premiéře samu zaskočila. Odvážnější záběry se v československém filmu objevovaly. U Kantorkové ale šlo o smyslně stylizovanou sekvenci v prestižní lyrické adaptaci, a to jí dalo jinou váhu.
Víc než jedna scéna
Ovšem redukovat Kantorkovou na říční koupel by bylo nespravedlivé. Její filmografie zahrnuje desítky rolí, a jednu z nejsilnějších odehrála ve filmu Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry, příběhu barokních čarodějnických procesů, který kritika i diváci čtou zároveň jako analogii politických procesů padesátých let. Pro herečku, které režim kdysi zkusil zavřít cestu, má ale tahle dvojí rovina přece jen trochu zvláštní rezonanci.
Zdroje info: Autorský text
https://minutovezpravy.cz/clanek/miriam-kantorkova-natocila-desitky-filmu-nejvice-se-ale-proslavila-v-dabingu/
https://www.fdb.cz/lidi/19777-miriam-kantorkova.html
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/miriam-kantorkova-hlas-dabing-herectvi-film-divadlo.A241001_103020_lidicky_vohr
https://www.csfd.cz/tvurce/1210-miriam-kantorkova/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miriam_Kantorkov%C3%A1
