Článek
Každý z nich obdrží svůj skromný příděl kořalky, takzvaný snapsemik. Byl to benefit, kterým chtěli zaměstnavatelé udržet poněkud nepoddajné seveřany na uzdě. Ale tak úplně se jim to nepodařilo.
Zákaz, který platil jen pro některé
Dánská koloniální správa formálně bránila prodeji tvrdého alkoholu Gróňanům. Instrukce Royal Greenland Trading Department z roku 1782 ukládaly obchodnímu personálu, aby domorodé obyvatelstvo nepřipouštěl k pivu ani ke kořalce. Jenže tentýž systém současně ponechával řadu průchodů, jimiž se lihoviny do grónské společnosti spolehlivě dostávaly:
- Evropané si mohli kořalku volně objednávat a dovážet.
- Kifakové, Gróňané pracující pro dánskou společnost, měli nárok na denní ranní příděl.
- Lovci, kteří vstoupili do služeb Evropanů nebo jim prodali úlovek, získávali alkohol jako odměnu.
- Po uzavření obchodních transakcí bývalo zvykem Gróňany „pohostit".
Zákaz tedy mířil na volný prodej domorodcům, zatímco kořalka proudila jinými kanály jako pracovní pobídka, statusový symbol i nástroj připoutání k zaměstnavateli. Nansen to shrnuje lapidárně: Gróňané byli kořalce „vášnivě oddáni“, ale příležitostí k opilosti se jim naskýtalo „naštěstí ne příliš často“. Touha po opojení tedy daleko přesahovala jeho dostupnost.
Vynalézavost, která zaskočila koloniální úřady
Trik s ranními příděly nebyl spontánní nápad jednoho rána. Šlo o promyšlený, kolektivně dohodnutý systém. Kifakové věděli, že jednotlivý panák nemá sílu přivodit stav, po kterém toužili. Složením pěti či šesti dávek dohromady ale vznikla porce, která už opojení zaručovala. Rotace zajistila, že se na každého dostalo, jen s odstupem několika dnů.
Nansen si celou scénu zaznamenal do knihy Eskimo Life, vydané roku 1893, a zanechal tak jeden z nejplastičtějších obrazů koloniálního dvojího metru v arktických dějinách (v odkazu níže je dostupná kompletně a doporučuji, je to moc zajímavé čtení). Jakmile koloniální správa trik odhalila, tak samozřejmě zakročila. Ale samotná existence tohoto mechanismu odhaluje paradox celého systému: tatáž instituce, která alkohol zakazovala, ho zároveň rozdávala. A lidé, kterým měl být odepřen, z něj dokázali díky své šikovnosti vytěžit maximum.
Podle Nansena přitom Gróňané sami přiznávali, že jim nejde o chuť nápoje. Zajímal je výhradně stav opilosti. Grónský výraz pro kořalku, silaerúnartok, to vyjadřuje dokonale: doslova „věc, po níž člověk ztrácí rozum“. Pozdější název snapsemik už jen přejímá dánské slovo „snaps“ a svědčí o tom, jak hluboce se koloniální import vryl do jazyka.
Šílenství, které předcházelo pochopení
Nansenovy zápisky zachycují i pozoruhodný detail z úplně prvních kontaktů. Když misionář Niels Egede přišel do Grónska, domorodí obyvatelé vůbec nechápali, že opilost způsobuje nápoj. Viděli, jak se Evropané o svátcích chovají nepříčetně, a považovali to za pravidelně se vracející záchvat šílenství. Před Vánoci se prý Egedeho ptali, kdy jeho lidé zase „zešílí“. Teprve postupně si spojili tento stav s tekutinou, kterou Dánové pili.
Grónské ženy podle Nansena reagovaly na opilé muže jinak než jejich evropské současnice, v podnapilosti jim připadali „půvabní“ a pohled na ně je těšil. A mimochodem i sám polárník dodává, že Inuité mu v opilosti připadali s několika výjimkami pokojnější a méně odpudiví než Evropané „za podobných podmínek“.
Kořalka jako symbol postavení v koloniálním řádu
Na příběhu s ranním panákem je nejpozoruhodnější vrstva, kterou Nansen naznačuje jen mimochodem. Někteří lovci, jinak nejrespektovanější členové grónské společnosti, začali považovat službu pro dánskou společnost za prestižní mimo jiné proto, že jim zajistila nárok na snapsemik. Kořalka tak přestala být pouhým nápojem. Proměnila se ve statusový marker, v symbol příslušnosti ke koloniálnímu aparátu. Kdo měl přístup ke kořalce, stál blíž k moci.
Byl to vlastně obří paradox. Dánská správa alkohol zakazovala, aby „chránila“ domorodce. Současně ho ale používala jako odměnu, disciplinační nástroj a pracovní pobídku. Vytvořila závislost a pak ji moralizovala. Nansen celý mechanismus řadí mezi „jedy civilizace“, které na Gróňany dopadly spolu s tabákem, kávou a evropskými nemocemi, které řadu osad úplně zdecimovaly.
Dědictví, které přetrvává do 21. století
Koloniální zákaz padl v roce 1954, kdy Dánsko liberalizovalo prodej alkoholu pro všechny obyvatele Grónska bez etnického rozlišení. Důsledky ale neskončily. V osmdesátých letech 20. století dosáhla roční spotřeba 22 litrů čistého alkoholu na osobu, číslo, které řadilo Grónsko mezi světovou špičku. Odborná studie publikovaná v databázi PubMed Central dokumentuje souvislost mezi domácími problémy s alkoholem v dětství a pozdějším problematickým pitím i sebevražednými myšlenkami v dospělosti.
Dnešní Grónsko reguluje alkohol obecnými pravidly: prodej a čepování vyžadují licenci, zaměstnanci procházejí povinným školením, dovozní limity platí pro každého bez ohledu na původ. Přesto Světová zdravotnická organizace v červnu 2024 označila alkohol za největší „zdravotní průšvih“ výzvu ostrova; průzkum z let 2018–2019 ukázal, že 35 procent mladých Gróňanů ve věku 15 až 34 let zažívá těžké epizodické pití.
Kifakové z Nansenových zápisků dávno zmizeli. Ale systém, který vytvořili, zůstává jedním z nejčistších příkladů toho, jak paternalistické pravidlo dokáže vyprodukovat přesný opak svého záměru, a jak lidé na okraji moci dokážou i z drobků složit něco, co se jim všichni ostatní pokoušeli odepřít. Je to fascinující, ale bohužel také smutné.
Zdroj: Autorský text
https://www.gutenberg.org/files/46972/46972-h/46972-h.htm
https://www.who.int/europe/news/item/06-06-2024-tackling-a-long-running-challenge–greenland-is-developing-recommendations-for-a-national-alcohol-policy
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC7480488/
