Článek
Chtěli tam vybudovat soběstačné osady, obdělávat půdu a udělat z ní nový ráj pracujícího lidu. Do plánů se pustil šéf tajné policie Genrich Jagoda a hned měl jasno: pošleme tam statisíce lidí, ať makají.
Jenže v praxi to vypadalo úplně jinak. V roce 1933 pochytali policajti v Moskvě doslova lidi z ulice – bez rozdílu. Brali opravdu kohokoliv, kdo se jim namanul. Nebyli to žádní zločinci ani političtí vězni, prostě nešťastníci, kteří šli kolem a neměli u sebe zrovna doklady (známý je případ muže, který si jen odskočil zakouřit ven nebo studenta na návštěvě u své tety).
A už za pár dní seděli tihle novodobí osadníci na lodích (celkem jich bylo 6 700). Ty je poté vysadily na ostrově Nazino uprostřed řeky Ob. Byl to nevlídný, bažinatý kus země. Nebyly tam žádné domy, žádné nářadí, žádné zásoby. Jen čtyři stany pro skoro šest tisíc lidí. Bez legrace. Jenže cíl byl jasný – zúrodnit dosud neobdělávané lány, najít nové místo pro život a částečně tak vyřešit i problém hladomoru.
Peklo v tajze
První osadníci dorazili 19. května 1933. Byli to už zesláblí, podvyživení lidé, obklopení ozbrojenými strážemi (mimochodem 20 z nich zemřelo už cestou). Každý dostal jakýsi startovací balíček. Bylo v něm pouhých 200 gramů mouky (jiné zdroje uvádějí 300, ale vlastně je to jedno) – lidé ji většinou smíchali s říční vodou a polykali kaši, která tak vznikla. Asi se nelze divit tomu, že v táboře okamžitě propukla úplavice. A ti, kdo se mouku pokusili sníst jen tak, ji někdy omylem vdechli a následně se udusili.
Ale to ani zdaleka nebylo všechno. V noci lidé mrzli u ohňů, protože počasí venku bylo strašné. A často se stávalo, že uhořeli, protože usnuli příliš blízko plamenů. Na výběr ale příliš nebylo – kdo se pokusil uplavat přes ledovou řeku, dostal kulku do zad.
Jak hlad sílil, začaly se dít hrůzy. Strážní zneužívali ženy výměnou za jídlo nebo brali vězňům zlaté zuby (živým i mrtvým). A vězni sami? Nejprve jedli mrtvé. Pak už přešli k tomu, že z umírajících vyřezávali kusy masa. Jednu ženu strážní eskortovali do jiného tábora a přitom přespali v místní vesnici. Lidé si všimli, že jí chybí svaly na nohou – řekla jen: „To mi udělali na ostrově kanibalů. Maso na lýtkách mi uřízli a snědli.“ Mimochodem právě tak se poté ostrov Nazino v myslích lidí zapsal - jako ostrov kanibalů.
Autor neznámý / Wikimedia Commons / volné dílo
Kanibalismus a tisíce mrtvých
Podle oficiálních čísel z 6 700 osadníků přežilo po třech měsících sotva 2 200. A práce byla schopná jen hrstka, asi tři stovky lidí. Zbytek umřel hlady, zimou nebo rukou spoluvězňů. Místní obyvatelé pak na ostrov chodili sbírat bobule a jen tak mimochodem mezi rozkládajícími se těly hledali lebky se zlatými zuby, aby je poté mohli výhodně prodat.
Komise, kterou Moskva vyslala, aby událost prošetřila (protože očekávané výsledky se jaksi nedostavily), sice zjistila, co se stalo, ale vyšetřování se rychle zametlo pod koberec. Několik dozorců dostalo směšné tresty, zpráva byla označena za tajnou a soudruh Veličko neboli Velichko (celým jménem Vasilij), který o celém tomhle peklu podal hlášení jako první, byl z funkce vyhozen. Jak jinak. Později na něj ovšem nejspíš trochu zatlačili (mimochodem za války dělal válečného zpravodaje, takže moc dobře věděl, co čeká ty, kdo se režimu vzepřou), takže začal psát propagandistické romány o krásách Sibiře – docela tak, jak se od věrného člena strany čekalo.
Dnes se každý rok pořádá na ostrov Nazino pouť, při níž si lidé tuhle tragédii připomínají.
Mimochodem, pokud byste si chtěli o tomto případu přečíst víc, doporučuji knihu Gulag: historie od Anne Applebaum. Najdete tu citace očitých svědků i opisy z původních písemných zdrojů.
Autorský text
Gulag: historie Anne Applebaum, 2004 , Beta-Dobrovský
Autor neznámý / Wikimedia Commons / volné dílo
