Článek
Říkalo se mu „nejchudší prezident světa“, ale on sám se tomu jen smál. Tvrdil totiž, že chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo potřebuje pořád víc a víc, aby byl spokojený. Takže pokud máte stejně jako já občas pocit, že se v tom dnešním krysím závodě za penězi trochu ztrácíte, posaďte se a nechte si vyprávět o chlapíkovi, který řídil stát z rozpadlé farmy a místo limuzíny až do omrzení (a definitivního rozpadnutí) sedlal starého Volkswagena.
Od partyzána ze studny až k prezidentskému slibu
José „Pepe“ Mujica vážně nebyl žádný uhlazený teoretik z právnické fakulty – to je asi třeba říct na prvním místě. Jeho životopis připomíná spíš drsný akční film. V mládí byl členem radikálního hnutí Tupamaros a za své názory zaplatil krutou daň. Během vojenské diktatury v Uruguayi strávil v kriminále neuvěřitelných 14 let.
A nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, to vážně ne. Představte si, že vás hodí na dno staré studny, kde jste v naprosté izolaci a v nelidských podmínkách. Mysleli, že ho tím zlomí. Ale dosáhli pravého opaku. Pepe tu došel k jednoduchému poznání – ke svobodě člověk nepotřebuje paláce, stačí mu volná mysl. Takže když ho v roce 1985 pustili na svobodu, místo aby byl plný nenávisti a chtěl se mstít, rozhodl se, že zkusí svou zemi změnit skrze politiku. A světe div se, ono mu to vyšlo.
Prezident, kterého výkon funkce obtěžuje? Skoro tak to vypadalo
Když ho v roce 2010 zvolili prezidentem, čekalo se, že se nastěhuje do honosného prezidentského paláce se služebnictvem v bílých rukavičkách. Jenže Mujica nad tím vším prostě mávl rukou a zůstal na své polorozpadlé květinové farmě u Montevidea. Jeho ochranku tvořili dva policajti, kterým nejspíš občas uvařil kafe, a trojnohý pes jménem Manuela. Nic víc.
To největší „haló“ ale vyvolaly jeho finance. Z platu, který dělal v přepočtu přes 250 tisíc korun měsíčně (což je na Uruguay vážně hodně), si nechal jenom drobný zlomek, zhruba 20 tisíc, což byl tehdy průměrný plat v Uruguayi.
A co udělal se zbytkem peněz? Ty posílal na výstavbu sociálních bytů pro lidi bez domova. Říkal, že by stejně nevěděl, co s těmi penězi dělat, a že mu to, co má, bohatě stačí na opravu střechy a benzín do jeho legendárního modrého Brouka z roku 1987. Mimochodem – když mu jeden šejk nabízel za tohohle rezavého veterána milion dolarů, Mujica ho s úsměvem odmítl. Prý by mu auto chybělo a neměl by v čem vozit Manuelu k veterináři.
Čas je víc než peníze, nekoupíte si ho ani za miliardu
Mujica ovšem ani zdaleka nebyl jen milý dědeček, co si doma pěstuje kytky a občas zapózuje fotografům do novin. Kdepak. Byl to sakra schopný manažer. Za jeho éry (tedy v letech 2010 až 2015) se Uruguay stala jednou z nejstabilnějších zemí Latinské Ameriky. Dokázal legalizovat marihuanu, aby sebral vítr z plachet drogovým kartelům, povolil manželství pro všechny a hlavně razantně srazil míru chudoby.
Jeho největší odkaz je podle mě ale hlavně filozofický. Vždycky říkal, že když si kupujete novou televizi nebo telefon, neplatíte za to penězi. Platíte za to časem svého života, který jste museli strávit v práci, abyste si na ně vydělali. Jenže rozdíl je v tom, že zatímco peníze se dají vydělat znovu, ten investovaný čas už vám nikdo nevrátí. Kdo žije skromně, ten může být pánem svého času a může ho věnovat věcem, které dávají smysl. Stejně se ale bojím, že u nás by „prezident z farmy“ jednoduše neuspěl. Co myslíte vy?
Zdroje info: Autorský text
https://www.theguardian.com/world/2014/may/27/jose-mujica-uruguay-maverick-president
https://iberoamericana.se/articles/10.16993/iberoamericana.473
https://www.bbc.com/news/magazine-20243493
Zdroje obrázků:
https://openverse.org/image/0aba11c7-7575-40ae-a2a3-b092cb51237c?q=mujica&p=13
https://openverse.org/image/42cc9041-436e-47fa-8df6-65dc5eb2a862?q=mujica&p=5
