Článek
Více než sto padesát let sbírali paleontologové v hellcreekském souvrství kosti tyrannosaura, triceratopse a desítek dalších druhů. Peří ale nikdy. Ani otisk, ani zlomek. Pak v roce 2016 narazil David DeMar z University of Washington při hledání rybích fosilií v severovýchodní Montaně na nenápadný tmavý útvar. Vypadal jako další koprolit, další zkamenělý výkal. Jenže na prasklém povrchu DeMar pod lupou zahlédl něco, co v Hell Creeku nikdo předtím neviděl: pero.
A že to nebyl jen tak ledajaký nález svědčí vám bude jasné ve chvíli, kdy vám řeknu, že vědcům trvala jeho dokumentace více než deset let. Teprve po této době Deset let trvalo, než tým kolem DeMara a Jingmai O'Connorové z Fieldova muzea v Chicagu nález plně zdokumentoval. Studie nabízí novou hypotézu o tom, proč z desítek ptačích linií křídy přežila jedinou katastrofu jen jedna. Pojďme se na to podívat trochu podrobněji.
Trojitý záznam v jednom kusu trusu
Koprolit není jen schránka na pero. Mikro-CT skeny odhalily uvnitř celou ekologickou scénu zaznamenanou v jediném okamžiku: středně velký dravý teropod, možná tyranosaurid, sežral vodního ptáka z řádu hesperornitiformů. V trusu zůstaly nestrávené kůstky ptačí nohy, několik dalších skrytých pírek a šupiny garské ryby, tedy poslední potravy sežraného ptáka. Predátor, kořist, potrava kořisti. Tři úrovně pozdně křídového potravního řetězce zamčené v jedné fosílii.
„Pokud vím, nikdo předtím nepřemýšlel o tom, že by v koprolitech hledal pírka,“ řekla O'Connorová v tiskové zprávě Fieldova muzea. Objev byl výsledkem systematické práce Hell Creek Projectu, multidisciplinárního programu zaměřeného na faunu, flóru i geologii posledních zhruba 1,5 milionu let druhohor, ale klíčový moment byla náhoda. Prasklý povrch koprolitu, správné světlo, lupa. Maličkosti, řeklo by se. Ale jak se ukázalo, dost významné.
Hesperornisové měli podle nejnovější studie peří velmi nedokonalé
Moderní pero, primitivní tělo
Exponované pero překvapilo stavbou. Mělo čtvercový stvol se spongiózní dření, nízký strukturální index a vysokou hustotu vousků, tedy znaky, které dnes nacházíme u vodních ptáků přizpůsobených k odpuzování vody. Jinými slovy, pero vypadalo moderně. Jenže tentýž koprolit obsahoval i menší tělní pírka odlišného, primitivnějšího typu. A právě tady začíná příběh o přežití.
Hesperornitiformi byli potápiví nelétaví ptáci, ekologicky blízcí dnešním potápkám. Fylogeneticky stáli uvnitř skupiny Ornithurae, ale mimo Neornithes, tu jedinou linii, která přečkala dopad asteroidu Chicxulub. Jejich směs moderních a archaických typů opeření naznačuje, že ne-neornitní ptáci mohli mít méně účinnou termoizolaci. A při impaktní zimě, kdy teploty na měsíce klesly a ekosystémy zkolabovaly, mohl i drobný rozdíl v kvalitě tělního peří rozhodovat o energetické bilanci, a tím o přežití.
Voda jako ochrana nestačila
Lákavé by bylo říct, že vodní ptáky zachránila voda, teplejší prostředí, dostupná potrava v podobě ryb. Jenže hesperornitiformi žili u vody taky. A vyhynuli. Samotná ekologická nika tedy jako vysvětlení rozhodně nestačí.
Starší výzkum Daniela Fielda a kolegů publikovaný v Current Biology v roce 2018 ukázal, že přeživší předkové dnešních ptáků byli pravděpodobně malí pozemní ptáci, nikoli stromové druhy; po globálním kolapsu lesů měly šanci hlavně linie, které na stromy nebyly vázané. Studie Nicholase Longricha z roku 2011 zase doložila, že hned několik archaických ptačích linií přetrvávalo až těsně k hranici křídy a paleogénu. A pak náhle zmizelo. Vymírání ptáků tak nebylo pozvolné, bylo ostré a selektivní.
Koprolit pocházel od většího masožravce
Nový nález z koprolitu do tohoto rámce přidává konkrétního anatomického kandidáta: typ a kvalitu peří. Ne jako jedinou odpověď, ale jako dosud chybějící proměnnou v rovnici, kde už figuruje prostředí, potrava i velikost těla. Ale právě u peří to nejspíš všechno začalo.
Koprolit jako nový archiv
Možná nejtrvalejší dopad studie nesouvisí přímo s ptáky. Souvisí s koprolity. Fosilní výkaly se tradičně zkoumaly kvůli dietě, tedy co predátor jedl, jaké kosti a semena prošla jeho trávicím traktem. Teď se ukazuje, že koprolity mohou uchovávat i měkké tkáně v trojrozměrném stavu, tedy materiál, který se na povrchu horniny téměř nikdy nezachová. Možná tak před námi leží docela nový způsob, jak zkoumat pravěký život. A kdo ví, na co všechno ještě přijdeme.
Zdroj: Autorský text
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3174646/
https://www.fieldmuseum.org/about/press/fossil-feather-preserved-inside-dinosaur-poop-could-help-explain-why-birds-surv
https://www.jsg.utexas.edu/news/2017/09/ut-austin-study-raises-question-why-are-fossilized-hairs-so-rare/
