Článek
Jenže on má dost bohatou historii i u nás, i když na to rádi (snad z bezpečnostních důvodů a pro náš vlastní klid) zapomínáme.
Terorismus v Československu a Česku: Co se (ne)ví o naší temné minulosti
Československo a terorismus? Nezbláznila jsem se snad? Bohužel ne, ovšem náš stát tehdy nefiguroval jako oběť. Naopak – v některých případech jsme hráli roli spojence, školitele i tichého přístavu pro zahraniční radikály. Věděli jste například, že jeden z nejznámějších teroristů Carlos (Iljič Ramirez Sánchez), přezdívaný „Šakal“, byl u nás hostem hned dvakrát? Měli jsme tu totiž pěkná školicí střediska pro všechny možné „zahraniční studenty“ – třeba ty ze Sýrie nebo Vietnamu. Školilo se všude možně – známá jsou třeba centra v Jílovém u Prahy nebo vojenský prostor Doupov.
Po revoluci bylo všechno naopak
Ale po roce 1989 se situace obrátila. Československo se totiž „vydalo“ směrem na Západ, a spolu s tím se změnila i bezpečnostní rizika. Libye nebo OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) už nepatřily mezi naše spojence, zato se objevily nové hrozby.
A když se Česko v roce 1999 připojilo k NATO, automaticky jsme se stali spojenci USA – a tedy i potenciálním cílem nepřátel Západu. Jednoduchá rovnice, že? V téhle souvislosti je nutné zmínit především to, že zvlášť citlivým bodem bylo v tomto ohledu Rádio Svobodná Evropa, které vysílalo do Íránu a Iráku a budilo tak u mnohých značnou nevoli.
Bomba na Staroměstském náměstí vybuchla na podstavci pomníku mistra Jana Husa
Domácí terorismus? Spíš série osamělých výbuchů
Ovšem ačkoli se tehdy o terorismu hojně mluvilo, Česko klasický organizovaný teroristický útok s jasným cílem a požadavky naštěstí nezažilo. Přesto by bylo chybou tvrdit, že u nás nikdy žádný terorismus nebyl. Naopak – ve skutečnosti se u nás odehrálo několik případů, které znaky teroristických činů nesly:
- Výbuch bomby na Staroměstském náměstí (1990) a v pražské Hostivaři téhož roku. Při prvním útoku bylo zraněno 18 osob, druhý se obešel bez zranění. Podle stylu provedení byla za vším nejspíš jedna osoba nebo skupina, pachatele se však nikdy vypátrat nepodařilo.
- Pokus o atentát na Jiřího Svobodu, tehdejšího předsedu KSČM, a jeho dceru (1992). Dnes úspěšného režiséra neznámý pachatel těžce pobodal.
- Řada výbuchů v autech podnikatelů, směnárnách, nemocnicích a u ambasád mezi lety 1994–1999.
- Výbuch v tramvajové zastávce v Ostravě (1998), za který byl pachatel Marian Monczka z Karviné odsouzen k 15 letům vězení. Zraněni byli tři lidé.
Mafie místo ideologie aneb za vším hledej peníze
Většina útoků podle všeho nebyla politicky motivovaná. Šlo spíše o kriminální výhrůžky, vyřizování účtů, vydírání nebo pokusy o vymáhání dluhů.
Zajímavé je, že výrazný nárůst těchto činů přišel po roce 1989 – mohla za to nejspíš probíhající společenská transformace a vznik nové bohaté vrstvy, k čemuž samozřejmě neodmyslitelně patřil i rychlý nástup zločineckých struktur. To vše vytvořilo dohromady velmi příznivé prostředí, kde se výbušniny hodily jako perfektní prostředek k zastrašení.
Aktuálně je Česká republika považována z tohoto ohledu za bezpečnou, ale její pozice v NATO i EU znamená, že musí být stále ve střehu. Koneckonců, stačí se podívat na to, co se děje ve státech okolo nás. Tvrdit, že nám nic podobného nehrozí, by bylo podle mě v tomhle kontextu přinejmenším odvážné. Opatrnosti tak rozhodně není nikdy nazbyt.
Zdroj: Autorský text
