Článek
Nemluvím o zájezdu mateřské školky. Stačí dvě – a máte dojem, že hotel obsadili malí démoni. I když těch zbylých třicet bylo úplně v pohodě a ani jste o nich nevěděli. Horší je, když jedno uřvané dítko strhne ke stejnému výstupu i ostatní. A přesně to byl náš případ.
Když máte hodné dítě, ale okolí vám to sabotuje
Náš dvouleták byl na výlety vždycky fajn parťák. Upřímně – jinak bychom ho ani nikam nebrali. Něco podobného jsem zažila se sestřenicí a jejími dětmi – a opravdu nechcete strávit dovolenou tím, že s ječícím miminem chodíte po muzeu nebo každých deset minut na túře zastavujete, protože děti „bolí nožičky“. (Zvláštní, že jakmile uviděly hřiště nebo skluzavku, po bolesti nebylo ani památky.)
Jenže i klidné a vychované dítě se může v přítomnosti jiných docela změnit. Zkuste ho udržet v klidu u snídaně, když kolem něj lítá klučina jeho věku a bouchá mu do židličky. A to se přesně stalo nám. V první dny byly snídaně úplně v pohodě – pak ale přijela rodina s asi dvouletým hyperaktivcem, který podle mě pobíhal i ve spánku.
Začalo klasické honění mezi stoly, tahání za ubrusy, ječivý smích na celé kolo, panické pohledy servírek – a samozřejmě návštěvy u našeho dítěte, které si v klidu sedělo ve své židličce. Ale když vám do ní někdo už poněkolikáté bouchne a tváří se, že je v jídelně sám, nervy povolí. A to tím spíš u dítěte. Jasně, i náš prcek pak chtěl běhat. A stálo nás dost nervů to uhrát v klidu. Domluva s rodiči? K ničemu. „Je to dítě,“ zněla odpověď.
Ještě čtyři dny řevu? Ani náhodou
Zvažovali jsme různé možnosti. Ale představa, že každé ráno absolvujeme tohle peklo byla děsivá. A upřímně, trochu mě děsila i představa, že to půjde vyřídit můj muž. Když se totiž naštve, opravdu si servítky nebere.
Zkusili jsme jít na snídani dřív. Jenže náš dvouleták měl na brzké vstávání jiný názor. Takže jsme se opět ocitli uprostřed dalšího kola běhání a ječení, které neutichlo, ani když si pár hostů šlo stěžovat na recepci a číšník s veškerou slušností došel za rodiči.
Co si mezi sebou řekli, netuším. Ale dokážu si to představit. „Vždyť oni jsou přece hosté…“ Jo, jenže my taky. Měla jsem toho plné zuby. A když ten uřvaný klučina zase běžel kolem našeho stolu, spontánně jsem mu nastavila nohu. Ne, opravdu to nebylo plánované. Někde vzadu v hlavě mi jen blesklo: možná bude chvíli klid – a byl.
Spustil hysterák. Jak jinak. A máma ho nakonec odnesla na pokoj. A další den už se neobjevili. Prý si nechali donést snídani na pokoj. Jupí! Ten božský klid vám přeju zažít.
Myslela jsem, že mě nikdo neviděl
Myslela jsem si, že moje partyzánská akce zůstala bez povšimnutí. Ale spletla jsem se. Odpoledne za mnou u bazénu přišel číšník (nebo jak mu mám říkat) a řekl mi, že to všechno viděl. Přiznám se – trochu mi zatrnulo. Ona to přece jen nebyla zrovna košer akce a pyšná jsem na to nebyla. Čekala jsem výtku. A pán se opravdu rozčílil – ovšem naštěstí ne na mě. Na dnešní rodiče. A servítky si u toho rozhodně nebral. Většinu z toho, co pronesl, bych tady ani nemohla publikovat.
A víte co? Jsem ráda, že už se nás podobné „radosti“ netýkají. Děti máme velké a jezdíme do hotelů, kde děti prostě neberou. Sorry. Jsem už moc stará na to, aby na mě ječel cizí nevychovaný mrňous. Děti mají mít hranice. A tahle novodobá výchova bez hranic? Tu fakt nemusím. Máte to podobně?
Autorský text
