Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že jedno jediné slovo pronesené doma mezi řečí se mi začne vracet na těch nejméně vhodných místech a že si ho dcera osvojí rychleji než všechna slušná oslovení, která se jí snažím opakovat každý den.
Bylo to úplně obyčejné odpoledne. Stála jsem v kuchyni, telefon mezi ramenem a uchem, míchala omáčku a zároveň se snažila domluvit termín u jedné paní z kadeřnictví, kam jsem chtěla objednat sebe i dceru před rodinnou oslavou. Jenže paní na druhé straně měla evidentně špatný den. Skákala mi do řeči, několikrát mě opravila, i když jsem se ptala úplně normálně, a nakonec mi tónem, který byl o dost ostřejší, než bylo nutné, oznámila, že příští týden už mají plno a že jsem si měla zavolat dřív.
Když jsem telefon položila, manžel seděl u stolu a něco četl. Jen jsem si povzdychla a utrousila:
„Ta ženská byla teda dost hysterka.“
Neřekla jsem to nijak zvlášť nahlas, spíš sama pro sebe. Dcera si v obýváku hrála s kostkami, a protože byla zabraná do své hry, vůbec mě nenapadlo, že mě vlastně poslouchá.
Jenže děti slyší přesně to, co člověk slyšet nechce.
První varování přišlo už druhý den. Večer doma hledala pastelky, nemohla jednu najít a když jí mladší bratranec nechtěl půjčit svoje, podívala se na něj a úplně klidně řekla:
„Nebuď hysterka.“
Manžel se na mě okamžitě podíval přes stůl. Já dělala, že jsem to přeslechla, ale bylo mi jasné, odkud to má.
Hned jsem jí vysvětlovala, že taková slova se neříkají, že to není hezké a že tomu ani pořádně nerozumí. Poslušně kývala hlavou, jako že chápe, jenže zároveň bylo vidět, že ji to slovo zaujalo.
Možná právě proto, jak zvláštně zní. Možná proto, že měla pocit, že používá něco dospěláckého.
A hlavně jsem brzy pochopila, že ona to slovo vlastně vůbec nechápe tak, jak ho chápeme my dospělí.
Pro ni to nebyla urážka. Spíš označení pro něco zvláštního, nepříjemného, hlasitějšího nebo neobvyklého. Jakmile někdo zvýšil hlas, něco nešlo podle její představy nebo situace vybočila z běžného rytmu, automaticky vytáhla právě tohle slovo.
A od té chvíle se hysterka stala součástí její slovní zásoby.
Nejdřív doma.
Když manžel nemohl najít ovladač, ozvalo se z gauče:
„Tatínku, nebuď hysterka, vždyť leží vedle tebe.“
Pak u babičky, když jí nechtěla dojíst polévku a babička trochu zvýšila hlas.
„Babi, ty jsi dneska nějaká hysterka.“
Máma se zarazila uprostřed pohybu s naběračkou a jen se na mě podívala tím pohledem, který znamenal, že přesně ví, od koho to dítě má.
Já znovu vysvětlovala, omlouvala, napravovala. Jenže bylo vidět, že dcera si z toho stejně odnesla hlavně to, že slovo funguje a dospělí na něj vždycky reagují. A to ji zřejmě bavilo ještě víc.
Za pár dní seděla v pokojíčku, skládala puzzle a když jí jeden dílek nešel zasunout tam, kam chtěla, zamračila se na něj a polohlasem si sama pro sebe řekla:
„To je ale hysterka.“
V tu chvíli jsem se musela otočit, abych se nezačala smát, protože bylo jasné, že význam opravdu vnímá úplně po svém.
Jenže nejhorší mělo teprve přijít.
Jedno odpoledne jsme stály v drogerii u pokladny. Fronta byla delší než obvykle, dcera už byla neklidná a já unavená po práci. Paní před námi jen chvíli hledala kartu v kabelce a pokladní mezitím čekala.
Byla to úplně obyčejná situace, nic zvláštního.
Jenže právě v tu chvíli se dcera nahlas zeptala:
„Maminko, proč je ta paní taková hysterka?“
Paní před námi se okamžitě otočila. Pokladní zvedla oči od pokladny. A já cítila, jak mi během vteřiny hoří obličej.
Začala jsem rychle vysvětlovat, že dcera jen opakuje slovo, kterému ještě úplně nerozumí, ale ona mě bez zaváhání doplnila:
„Ty to říkáš taky.“
To bylo ještě horší.
Paní před námi naštěstí nic neřekla, jen se zatvářila tak, že jsem měla chuť nákup nechat na pásu a odejít.
Domů jsem šla s pocitem, že teď už si opravdu musím dávat větší pozor.
Jenže děti mají neuvěřitelnou schopnost vytáhnout podobné výrazy přesně v momentě, kdy to člověk nejméně potřebuje.
Další týden jsme jely autobusem. Jedna starší paní se dohadovala s řidičem, že jí špatně vrátil peníze. Hlas měla pronikavý, řidič už očividně ztrácel trpělivost a v autobuse bylo ticho.
A v tom moje dcera zcela bezelstně prohlásila:
„Maminko, další hysterka.“
Tentokrát už se zasmál i někdo za námi. Já jen zavřela oči a předstírala, že nejsem ta matka vedle ní.
Od té doby si všímám, že slovo používá pokaždé trochu jinak.
Když pes štěká moc dlouho, je hysterka. Když se jí něco nedaří zapnout, hysterka je zip. Když se rozčiluje mladší sestřenice, hysterka je i ona.
Dokonce jednou označila za hysterku i vysavač, protože byl podle ní moc hlučný.
A právě tehdy mi definitivně došlo, že ona tím slovem jen popisuje něco, co ji v tu chvíli zaujme, překvapí nebo trochu vyvede z míry. Skutečný význam v tom vůbec nehledá.
Jenže okolí to samozřejmě slyší úplně jinak.
A já teď přemýšlím nad každým slovem, které doma řeknu.
Protože zatímco „děkuji“, „prosím“ nebo „nepřerušuj“ opakuju denně několikrát, jedno jediné nešťastné slovo si dítě osvojilo okamžitě a s dokonalou přesností.
A co je nejhorší — pořád ji to ještě nepřestalo bavit.
