Přítel tvrdil, že na fotbal partnerky nechodí. Spoluhráči netušili, že nějakou má

S Matějem jsme spolu byli něco přes dva roky a náš vztah mi připadal úplně normální. Bydleli jsme každý zvlášť, ale trávili spolu většinu víkendů, znala jsem jeho rodiče a on moje. Bavili jsme se o společném bydlení a nikdy jsem neměla pocit, že by mě před někým schovával. Jediná část jeho života mi zůstávala trochu stranou: fotbal.

Hrál za menší amatérský klub, trénoval dvakrát týdně a o víkendech měli zápasy. Fotbal pro něj nebyl jen sport, ale hlavně parta lidí, se kterými se znal roky. Po zápasech chodili na pivo, občas někam vyrazili a několikrát do roka měli společné akce. Já jsem jeho spoluhráče znala hlavně z historek.

Několikrát jsem navrhla, že se na nějaký zápas přijdu podívat. Matěj mě od toho pokaždé spíš odrazoval. Prý tam partnerky skoro nechodí, zápasy jsou často mizerné a já bych se jen dvě hodiny nudila u hřiště. Neviděla jsem důvod se vnucovat tam, kde o mě zjevně nikdo nestojí.

Poprvé mi to přišlo zvláštní asi po roce vztahu. Hráli důležitý zápas kousek od mého bydliště a já mu řekla, že se můžu přijít na chvíli podívat. Matěj odpověděl, že počasí bude špatné a stejně potom pojedou rovnou s týmem někam posedět.

Řekla jsem, že mi to nevadí. Klidně přijdu jen na zápas a potom půjdu domů. Začal mi vysvětlovat, že tam není kde pořádně sedět a že kolem hřiště budou stát hlavně chlapi z vesnice. Nakonec jsem si připadala skoro hloupě, že se někam tlačím.

Podobně to dopadlo ještě několikrát. Jednou tvrdil, že se začíná příliš brzy, jindy že stejně nebude hrát od začátku. Když měli na konci sezony posezení, vysvětlil mi, že je to čistě týmová záležitost. Brala jsem to. Každý máme okruh lidí, se kterými nemusíme automaticky tahat partnera.

Přesto mi časem začalo být zvláštní, že za dva roky neznám skoro nikoho z lidí, se kterými tráví několik hodin týdně.

Jednu sobotu jsem byla s kamarádkou na výletě a cestou zpátky jsme projížděly kolem obce, kde Matěj ten den hrál. Věděla jsem, že zápas začíná odpoledne, a kamarádka navrhla, že se můžeme na poslední půlhodinu zastavit.

Nepsala jsem mu. Nepřipadalo mi, že potřebuju povolení přijít na veřejný fotbalový zápas. Navíc jsem ho chtěla překvapit. Koupily jsme si pití, postavily se k zábradlí a chvíli sledovaly hru.

Matěje jsem na hřišti našla okamžitě. Když se po pár minutách otočil směrem k nám, všiml si mě také. Podle výrazu ale nevypadal jako člověk, kterého návštěva potěšila.

Spíš vypadal zaskočeně.

Po zápase přišel k nám, rychle mě políbil a řekl, že vůbec nečekal, že dorazím. Představil mi dva spoluhráče, kteří zrovna stáli vedle. Jeden se na mě podíval a zeptal se: „Vy jste sestra?“

Matěj ztuhl.

Nejdřív jsem si myslela, že je to obyčejné nedorozumění. Řekla jsem, že jsem Matějova přítelkyně. Spoluhráč se zasmál a podíval se na něj způsobem, který se mi vůbec nelíbil.

„Ty máš přítelkyni?“

Matěj se pokusil celou situaci obrátit v legraci. Prohlásil, že ano, jen se tím asi dostatečně nechlubí. Druhý muž vedle něj nic neříkal, ale bylo vidět, že je překvapený úplně stejně.

Za chvíli přišli další dva. Matěj mě představil a reakce byla podobná. Jeden řekl, že konečně poznává „tu záhadnou“. Jiný se smál a ptal se Matěje, proč ji celou dobu schovává.

Stála jsem tam a postupně mi docházelo, že minimálně část jeho týmu vůbec netušila, že dva roky žije ve vztahu.

Najednou všechny jeho řeči o tom, že partnerky na zápasy nechodí, začaly znít trochu jinak.

Nejlepší přišlo asi deset minut potom. Ke skupině dorazila žena s malým dítětem a pozdravila jednoho z hráčů. Za ní přišly další dvě ženy, které očividně znaly půl mužstva. Jedna se mě hned přátelsky zeptala, jestli jsem nová přítelkyně některého z kluků.

Řekla jsem, že s Matějem jsem přes dva roky.

Podívala se na mě překvapeně. Pak prohodila, že o mně nikdy neslyšela. Nebyla v tom žádná zlomyslnost, spíš obyčejné překvapení.

Během dalších několika minut mi došlo i něco dalšího. Partnerky na zápasy chodily. Ne všechny a ne pokaždé, ale rozhodně to nebyla mužská zóna, do které by ženy neměly přístup. Některé stály u hřiště, další čekaly u klubovny a večer měly jít s ostatními posedět.

Matěj mi dva roky popisoval úplně jiný svět.

Kamarádka odjela a já zůstala s Matějem. Na posezení jsem už jít nechtěla. V autě jsem se ho zeptala, proč jeho spoluhráči nevědí, že má přítelkyni.

Tvrdil, že to přeháním. Někteří o mně prý věděli, jen se spolu o soukromí příliš nebaví. Když jsem se zeptala na partnerky u hřiště, odpověděl, že ty tam začaly chodit častěji až poslední dobou.

Nevěřila jsem mu.

Zeptala jsem se tedy úplně jednoduše, jestli někdy klukům řekl, že je nezadaný.

Chvíli mlčel. Potom řekl, že přímo ne.

To „přímo“ mě zaujalo.

Postupně z něj začalo lézt něco, co už dávalo mnohem větší smysl.

Když jsme spolu začali chodit, Matěj prý vztah zpočátku nechtěl v týmu moc řešit. Kluci si zadané spoluhráče dobírali, zatímco jeho zvali na večírky, seznamovali ho s ženami a brali ho jako jednoho z posledních „volných“.

Zpočátku si říkal, že jim náš vztah oznámí později. Jenže čím déle to nechával být, tím trapnější bylo začít vysvětlovat, že už dávno s někým je. Tak prostě nechal ostatní, ať si myslí svoje.

Podle něj v tom nebyla žádná nevěra. Tvrdil, že nikdy s nikým nic neměl a nabídky od jiných žen odmítal. Jen neviděl důvod opravovat každého člověka, který automaticky předpokládal, že je single.

Zeptala jsem se, proč tedy aktivně bránil tomu, abych přišla na zápas.

Odpověděl, že nechtěl řešit všechny otázky.

V tu chvíli už bylo jasno. Nechránil mě před nudou. Chráníval svůj obraz před kamarády.

Kdybych zjistila, že někoho balil nebo si s někým psal za mými zády, byla by situace samozřejmě mnohem horší. Jenže i bez nevěry mě to docela zasáhlo. Dva roky jsem byla normální součástí jeho života, jen v jedné konkrétní skupině lidí jsem prakticky neexistovala.

Matěj tvrdil, že o nic nešlo. Vždyť jeho rodiče mě znali, přátelé mimo fotbal také a na sociálních sítích jsme několik společných fotografií měli. Podle něj tedy nemohl být řeč o tom, že mě skutečně tají.

Jenže před lidmi, před kterými chtěl vypadat jako nezadaný, mě tajil docela úspěšně.

A hlavně mi kvůli tomu lhal. Ne velkou dramatickou lží, ale spoustou malých. Partnerky tam nechodí. Budeš se nudit. Je to jen pro tým. Není kam si sednout. Po zápase všichni jedou sami.

Každá jednotlivě vypadala nevinně. Dohromady už tvořily docela jasný obraz.

Matěj se nejvíc bál reakce spoluhráčů. Podle všeho očekával týdny poznámek a vysvětlování. Ve skutečnosti se mu několik lidí zasmálo, dva se ho zeptali, proč mě tak dlouho schovával, a tím velká část dramatu skončila.

Při dalším zápase mi dokonce jeden z nich poslal přes Matěje pozdrav. Jiný mu napsal, ať mě příště vezme, protože jejich partnerky alespoň budou mít další společnost.

Celá ta role svobodného chlapa, kterou si Matěj tak pečlivě chránil, byla důležitá hlavně jemu.

To bylo možná na celé situaci nejsměšnější. Dva roky mě držel stranou kvůli reakci, která nakonec trvala pár minut.

O dva týdny později hrál doma. Tentokrát se mě sám zeptal, jestli nechci přijít. Schválně jsem řekla, že nevím, protože tam přece partnerky nechodí.

Pochopil narážku a omluvil se.

Nakonec jsem šla. Ne proto, že bych najednou propadla amatérskému fotbalu, ale protože jsem chtěla vidět, jestli se opravdu něco změnilo. Matěj mě normálně představil lidem, které jsem minule nepotkala, a večer jsme šli s částí mužstva posedět.

Nikdo mě nevyslýchal. Nikdo nedělal z našeho vztahu událost sezony. Během hodiny jsem byla jednoduše další člověk u stolu.

Přesně toho se Matěj dva roky bál.

Samotné chození na fotbal problém samozřejmě nevyřešilo. Nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli existují i další části jeho života, ve kterých o mně lidé nevědí. Když šel někam s týmem, občas mě napadlo, co o sobě říká, když tam nejsem.

Matěj věděl, že si to způsobil sám. Přestal proto reagovat podrážděně, když jsem se na něco zeptala. Několikrát mě vzal na společnou akci a postupně jsem poznala lidi, o kterých mi předtím jen vyprávěl.

Nevěřím mu dnes proto, že jsem získala přístup do jeho fotbalového života. Věřím mu proto, že pochopil, proč bylo jeho chování problém.

Nemusím být všude s ním. Nechci chodit na každý zápas, každé posezení ani znát všechny jeho kamarády.

Jen nechci být člověk, kterého je potřeba před některými z nich schovávat.

Jeho spoluhráči mi nic nedlužili. Pokud jim Matěj neřekl, že má přítelkyni, neměli důvod to vědět. Někteří se tomu podivili, ostatním to bylo úplně jedno.

Mně ale něco dlužil on.

Po dvou letech vztahu jsem čekala, že když se někdo zeptá, jestli je zadaný, odpověď nebude záviset na tom, před jakou partou zrovna stojí.

Matěj mě nepodváděl. Alespoň podle všeho ne. Jen se mu líbilo, že v jedné části svého života může pořád působit jako svobodný.

Možná mu to připadalo jako nevinná role.

Mně připadalo podstatnější něco jiného: aby člověk, který se mnou plánuje společné bydlení, nemusel před kamarády předstírat, že žádnou přítelkyni nemá.