Článek
Od začátku školního roku mám pocit, že pořád něco posíláme. Jednou jsou to pracovní sešity, potom divadlo, výlet, drobnost na výtvarnou výchovu nebo peníze na nějakou další akci. Většinou nad tím příliš nepřemýšlím, protože dítě ve škole samozřejmě něco stojí a nechci být matka, která se hádá kvůli každé stokoruně.
Před Vánoci přišla další nabídka. Do školy má přijet fotograf, připravit vánoční scénu a děti se mohou nechat vyfotit. Balíček stojí 450 korun a rodiče si ho mohou objednat, pokud o fotografie mají zájem. Neměla jsem, protože doma máme tisíce fotografií dcery, každý rok ji fotíme u stromku a babičkám můžeme nechat vytisknout pěkný snímek za pár korun. Vánoční portrét před umělým krbem nebo ozdobeným stromečkem mi tedy nepřipadal jako něco, za co nutně potřebuju dát dalších několik set korun, a formulář jsem nevyplnila.
Myslela jsem, že dobrovolná nabídka znamená jednoduše možnost říct ne
Manželovi jsem večer řekla, že školní focení tentokrát vynecháme. Bylo mu to úplně jedno a ani jeden z nás nad tím dál nepřemýšlel. Kdyby dcera sama o fotografie hodně stála, asi bychom je objednali, ale do té chvíle o nich doma vůbec nemluvila.
O pár dní později přišla Ema ze školy a zeptala se mě, proč jsem jí focení nezaplatila. Řekla jsem, že jsem si myslela, že fotografie nepotřebujeme, a zeptala se, jestli je chce ona. Chvíli přemýšlela a potom odpověděla, že vlastně neví. Pak dodala něco důležitějšího: děti, které se fotit nebudou, mají během focení sedět bokem a čekat, až budou ostatní hotoví.
Podle Emy paní učitelka říkala něco o tom, že budou v jiné části třídy nebo někde stranou, zatímco fotograf bude postupně volat ostatní. Nevím, jak přesně to ve škole zaznělo, protože osmileté dítě samozřejmě nepřinese domů doslovný zápis organizačních pokynů. Podstatné pro mě bylo, jak to pochopila ona: celá třída bude mít zvláštní program a ona bude patřit mezi ty, kteří se ho neúčastní, protože jejich rodiče nezaplatili.
Nejhorší otázka přišla až potom
Ema se mě zeptala, jestli těch 450 korun nemáme. V první chvíli mě to skoro urazilo, protože samozřejmě máme. Nezaplatila jsem proto, že peníze nejsou, ale proto, že tu věc nechci koupit. Vysvětlila jsem jí, že člověk nemusí mít všechno, co mu někdo nabídne, a pokud nám škola pošle možnost objednat fotografie, není přece povinnost je koupit.
Stejně jako nekupujeme každou hračku, každé tričko nebo všechno, co zahlédneme v obchodě. Ema přikývla, jenže bylo vidět, že řeší něco jiného. Nezajímala ji moje spotřebitelská výchova ani rodinný rozpočet, ale to, že její spolužačky budou mít hezké oblečení, půjdou před fotografa a ona možná zůstane sedět vedle.
Zeptala jsem se, kolik dětí fotografie nemá objednané. Nevěděla, ale podle toho, co slyšela mezi spolužáky, většina rodičů platit bude. A přesně v tu chvíli se moje jednoduché „nechci fotografie“ změnilo v něco úplně jiného. Najednou jsem nerozhodovala jen o tom, jestli utratím 450 korun, ale také o tom, jestli bude moje osmiletá dcera ochotná před celou třídou nést důsledky toho, že její matce připadá jedna školní nabídka zbytečná.
Těch 450 korun mě najednou štve mnohem víc než předtím
Ne proto, že bychom si je nemohli dovolit, ale právě naopak. Bylo by strašně jednoduché otevřít aplikaci, částku poslat a celý problém během minuty zmizí. Ema bude dělat totéž co ostatní, dostane fotografie a babičky budou mít další obrázek do rámečku. Já nebudu nic vysvětlovat škole, dítě nebude nic vysvětlovat spolužákům a za měsíc si na celou věc pravděpodobně ani nevzpomenu.
Jenže přesně to mi na tom vadí. Jestli je nějaká služba skutečně dobrovolná, mělo by být stejně normální ji odmítnout jako ji koupit. Neměla bych při rozhodování přemýšlet nad tím, jestli moje dítě nebude za moje odmítnutí několik desítek minut veřejně sedět bokem.
Začala jsem si zpětně vybavovat všechny podobné drobnosti, které během roku platíme. Samostatně skoro žádná nestojí za hádku: dvě stovky sem, tři stovky tam, něco na výlet, něco na akci a potom další nabídka, která je samozřejmě dobrovolná. Člověk většinou zaplatí právě proto, že nechce komplikovat život dítěti. Ve výsledku se ale z dobrovolnosti stává něco zvláštního, protože formálně vám nikdo nic nenařizuje, ale skutečná otázka nezní „chcete fotografie?“, spíš „chcete, aby vaše dítě jako jedno z mála fotografie nemělo?“.
Napsala jsem učitelce, co se vlastně bude dít
Nechtěla jsem dělat rozruch na základě jedné věty, kterou mi přinesla osmiletá dcera. Napsala jsem proto třídní učitelce a normálně se zeptala, jak bude focení organizované pro děti, jejichž rodiče balíček neobjednají. Nepsala jsem nic o diskriminaci ani o tom, že škola vydírá rodiče. Chápu, že fotograf musí nějak pracovat a že děti, které se nefotí, logicky nemohou stát před objektivem jen proto, aby se necítily vyčleněné.
Zajímalo mě jen, jestli pro ně bude během focení existovat normální program. Zatím čekám na odpověď a focení má být až za několik dní, takže pořád máme čas rozhodnutí změnit. Manžel říká, že kdyby se Ema kvůli tomu opravdu trápila, těch 450 korun prostě zaplatíme. Rozumím mu, protože kvůli několika stovkám nechci z dcery dělat nositelku svého protestu proti komerčním nabídkám ve škole.
Ona si focení nevymyslela, cenu neurčila a určitě nemá být dítětem, na kterém budu dokazovat nějaký velký princip. Zároveň mi ale připadá absurdní platit něco, co nechci, jen proto, abych nemusela přemýšlet, jak se bude moje dítě cítit, když to odmítnu. A právě tady zatím stojím.
Možná nakonec zaplatím. Jen už nebudu tvrdit, že jsem si fotografie dobrovolně vybrala
Ema se mě včera znovu zeptala, jestli se tedy bude fotit. Řekla jsem jí, že ještě nevím a že nejdřív chci zjistit, jak bude celý den probíhat. Byla trochu zklamaná, ale dál to nerozebírala. Možná nakonec těch 450 korun pošlu, pokud zjistím, že by byla skutečně jediná nebo jedna z několika dětí sedících vedle.
Asi mi vlastní princip nebude stát za to, aby si připadala odstrčená. Přiznám ale rovnou, že fotografie v takovém případě nekupuju proto, že je chci, ale proto, že kupuju klid pro svoje dítě. Pokud učitelka odpoví, že děti bez focení budou mít normální program jinde a nikdo z nich nebude vystavený před třídou jako ten, komu rodiče nezaplatili, fotografie nekoupím. Ema pár hodin bez vánočního portrétu přežije a já také.
Od začátku jsem si myslela, že rozhoduju o tom, jestli chci dát 450 korun za několik fotografií. Teď mám pocit, že rozhoduju hlavně o tom, zda je moje dcera dost stará na to, aby před spolužáky nesla rozhodnutí, které udělala její matka. Peníze mám, fotografie nechci a pořád ještě nevím, jestli dokážu říct ne ve chvíli, kdy následky toho „ne“ nebude nést jen moje peněženka.
