Článek
Kdyby moji rodiče někdy psali inzerát na ideálního partnera pro svou dceru, zněl by asi takto: vysokoškolsky vzdělaný podmínkou, nejlépe právník nebo lékař, minimálně metr osmdesát pět, slušná rodina, žádné tetování, nekuřák, žádné sportovní mikiny, umět správně držet příbor, nemluvit příliš hlasitě, ani příliš tiše, nepít pivo z lahve a hlavně mít ambice. Hodně ambicí. Ideálně takové, aby už při prvním setkání bylo jasné, že jednou bude mít minimálně dvě nemovitosti a každoroční dovolenou třeba někde v Toskánsku.
Mně bylo ale už třicet a po letech jsem věděla jediné: kdybych přivedla domů asi „jakéhokoli normálního“ chlapa bez přípravy, rodiče na něm najdou během deseti minut něco, kvůli čemu by z něj udělali člověka nehodného existence.
Zažila jsem to už dřív. A ne jednou.
Můj bývalý přítel Tomáš byl úplně normální kluk. Pracoval jako fyzioterapeut, byl milý, chytrý, sportoval, nepil, nekouřil. Máma ho po první návštěvě zhodnotila slovy:
„Působí sympaticky, ale fyzioterapeut? To jako celý život bude mačkat cizí záda?“
Táta si tehdy sundal brýle a dodal:
„A vlastní byt nemá?“
Tomáš odjížděl po nedělním obědě viditelně zlomený a večer mi řekl, že má pocit, jako by byl na přijímačkách do rodiny, kam se stejně nikdy nedostane.
Nedostal.
Další přítel, David, vydržel dvě návštěvy. Pracoval v IT, vydělával dobře, byl klidný, inteligentní, ale udělal osudovou chybu: při obědě si přidal omáčku dřív, než si ji nabral táta.
Máma mi pak večer telefonovala:
„Nevím, jestli je to jen nervozita, ale ten chlapec vůbec nemá společenské návyky.“
Po Davidovi jsem si řekla, že dalšího partnera rodičům ukážu až tehdy, když si budu jistá, že ten vztah by tohle snad opravdu mohl ustát.
A pak přišel Marek.
Seznámili jsme se při jednom pracovním projektu v zahraničí a okamžitě jsme si hrozně rozuměli. Teď jsme spolu něco přes dva roky, bydlíme spolu v pronájmu v Brně, známe navzájem své přátele, rodiny - tedy já tu jeho. A i moje mladší sestra ho má moc ráda, ale moji rodiče ho pořád neznají. Ne proto, že bych se styděla. Právě naopak.
Marek byl prostě normální. Přesně ten typ chlapa, kterého člověk nechce vystavit rodičovskému soudu bez přípravy. Projektový manažer, klidný, spolehlivý, trochu ironický humor, žádné velké ego, žádné výstřelky. Člověk, se kterým jsme akorát začali řešit hypotéku a mluvit o tom, že bychom během dvou let chtěli vlastní byt a pak svatbu.
Jenže představa, že ho posadím proti mým rodičům bez jakékoli taktiky, mě úplně děsila. Věděla jsem, že si prostě zase „něco“ najdou. Marek to naštěstí věděl, všechno.
Nakonec to byl ale právě Marek, kdo jednou večer u vína řekl:
„Tak jim nejdřív ukaž něco horšího.“
Smála jsem se.
Pak jsme ten plán ale opravdu začali rozpracovávat. Chtěli jsme společnou budoucnost bez předsudků a zbytečného stresu. Nebylo tedy co ztratit.
První falešný přítel byl můj bývalý spolužák z vysoké, Filip. Herec amatérského divadla, který tuhle roli vzal s nadšením, jako by šlo o životní nabídku.
Dorazil v růžové košili s obřím květinovým vzorem, úzkých, doslova upnutých kalhotách, na ruce tři kožené náramky, kolem krku hromada barevných korálků a s culíkem, který normálně nenosil, ale kvůli efektu si ho udělal.
Ještě než si sundal boty, máma v předsíni jen ztuhla a počastovala mně nevěřícným pohledem.
Filip vešel do obýváku a s naprostým klidem oznámil;
„Dobrý den, moc rád vás poznávám. Doufám, že vám nebude vadit, když si po obědě odběhnu udělat malou meditaci, mám teď trochu citlivější období.“
Táta zvedl obočí tak vysoko, že jsem myslela, že mu zůstane nahoře permanentně.
Během oběda Filip hlasitě a hlavně bez přestání mluvil o tom, že momentálně hledá sám sebe, zvažuje odchod na Bali a živí se hlavně tím, že „pomáhá lidem objevovat jejich vnitřní hlas“.
„A to vás uživí?“ zeptal se táta ledově.
„Zatím spíš vesmír,“ odpověděl Filip a usmál se, úplně bezstarostně.
Máma skoro nejedla. Když Filip odmítl maso s tím, že „teď zrovna cítí, že jeho tělo potřebuje lehkost“, odložila příbor tak opatrně, jako by se bála, že kdyby s ním pohnula víc, tak ten talíř praskne.
Pak se ještě zeptal, jestli by si mohl po jídle sednout na chvíli bosky do trávy, protože „potřebuje uzemnění“.
Táta na mě tehdy jen dlouze, očividně s němým úžasem, pohlédl přes stůl.
Když jsme šli po obědě na zahradu, Filip se opravdu zul, postavil se do trávy a se zavřenýma očima se nadechl.
Máma stála u kuchyňského okna a sledovala ho s výrazem, jako by právě zvažovala, jestli má zavolat tetě, čeho je právě svědkem nebo rovnou psychiatra.
Při odjezdu mi ještě v předsíni zděšeně šeptla:
„On tohle všechno myslí vážně?“
A večer volal táta.
„Tohle myslíš vážně?“
Řekla jsem, že nevím, co tím myslí, ale že už mám nejvyšší čas založit rodinu a mít děti a toho se mi bez partnera nedostane, tak se teď už snažím „randit“ co to jde. Na to už neměl co dodat.
První fáze byla úspěšná.
Druhý nápadník přišel o dva a půl měsíce později.
Tentokrát nastoupil Honza, kamarád Markova kolegy. Vysoký, potetovaný (falešně, čistě jen pro efekt), oholená hlava, kožená bunda, těžké boty, přitom ve skutečnosti naprosto klidný učitel dějepisu, ale pro ten večer se zcela k nepoznání proměnil v muže, který měl rodiče definitivně dorazit.
Přijel na staré motorce schválně až před dům, aby ho bylo slyšet přes celou ulici.
Máma otevřela dveře a první, co uviděla, byla lebka vytetovaná na předloktí.
„Dobrý den,“ usmál se Honza. „Snad nevadí, že jdu trochu pozdě. Policajti dneska zase stavěli každého.“
To byla lež, ale fungovala dokonale.
Táta už při podávání ruky vypadal, že přepočítává, jak dlouho tohle setkání vydrží.
Během večeře se Honza několikrát zeptal, jestli u nich může kouřit na zahradě, přestože nekouřil, a úplně vážně se pak táty z ničeho nic zeptal;
„A rybaříte? Protože já jednou omylem vytáhl sumce většího než moje bývalá.“
Máma už po dvaceti minutách vypadala, že potřebuje léky na tlak.
Když Honza omylem oslovil mámu „paní domácí“ a pak si ještě s naprostým klidem přidal třetí knedlík, po tom, co už jich předtím pět snědl, táta přestal mluvit úplně.
Vrchol přišel, když si Honza po jídle prohlížel rodinné fotky a zastavil se u mé maturitní fotografie a „chrochtavě“ se uchechtl.
„Tady ti to fakt slušelo. To jsi byla ještě hodná holka, co?“
Táta si tehdy poprvé hlasitě odkašlal tak, že jsem měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Máma po jeho odjezdu jen bezmocně opřela ruce o kuchyňskou linku.
„Prosím tě, hlavně mi neříkej, že si takové chlapy opravdu vybíráš. To už byl lepší i ten, no, Daniel.“ „David,“ opravila jsem ji stroze, ale uvnitř jsem měla pocit zadostiučinění, jak dobře to celé proběhlo.
A tehdy jsem věděla, že přišel správný čas.
V duchu jsem si ale ještě pomyslela; a co je na nich vlastně špatného, i oni jsou pro někoho tím pravým partnerem, jen opět nejsou „dokonalým příkladem“ pro mé rodiče, to je vše. A těm ale nebyl nikdy dobrý snad nikdo.
Nicméně mise byla vykonána a teď už jen nezbývalo než doufat, že tentokrát přijdu s tím „pravým“.
O čtyři týdny později jsem přijela s Markem.
Normálně, slušně a moderně oblečený. Košile, tmavý svetr, láhev vína, květiny pro mámu.
Přišel s jemným úsměvem, klidně pozdravil, podal tátovi ruku, pochválil zahradu a mámě květinovou dekoraci na stole a během prvních deseti minut už s tátou řešil sazby hypoték, protože zrovna refinancovali úvěr.
Máma mu po dvaceti minutách sama nabídla koláč.
Táta se dokonce úplně vřele usmál.
A když Marek po obědě pomohl odnést nádobí do kuchyně, máma se ke mně naklonila a téměř šeptem řekla:
„Tak tenhle je konečně normální.“
Měla jsem co dělat, abych se zase nerozesmála. Prý „normální“.
Večer cestou domů Marek řídil a jen se mě pobaveně zeptal:
„Takže prošel jsem?“
„Po Bali guru a motorkáři s lebkou jsi pro ně skoro člen šlechty,“ odpověděla jsem.
Dodnes rodiče netuší, že oba předchozí nápadníci byli jen pečlivě připravená komedie.
A já jsem si poprvé v životě připadala, že jsem při rodinné návštěvě konečně vyhrála nějakou dlouhou bitvu.
Někdy prostě nestačí přivést správného člověka. Někdy musíte nejdřív vytvořit správné srovnání.
