Článek
Vždycky jsem doufala, že budeme s exmanželem ten typ rodičů, co se nebudou hádat o blbostech a budou mít péči o společného potomka na prvním místě. Měli jsme i poněkud netradičně rozvrženou péči, ale tak, aby nám to všem vyhovovalo. A nějakou dobu po rozvodu bych řekla, že se nám to celé i docela dařilo.
Tedy samozřejmě až do té doby, kdy jsem pro jednou chtěla své potřeby postavit nad pohodlí mého bývalého manžela. To bych totiž asi bohužel chtěla hodně.
Koncert jsem měla naplánovaný snad víc než rok dopředu. Vstupenky jsem kupovala okamžitě, hned první den, kdy šly do prodeje. Zamluvila jsem si s kamarádkou hotel, vzala si v práci dovolenou a celé měsíce se těšila na víkend, kdy konečně na chvíli vypnu.
Po rozvodu se podobné příležitosti neobjevují často. Většinu času se všechno točí kolem práce, domácnosti a hlavně naší desetileté dcerky Adélky.
Během školního roku ji mám v péči hlavně já. Bydlí u mě od pondělí do pátku, protože pracuji z domova a můžu být u všeho, co škola přináší. Kontroluji úkoly, vozím ji na kroužky, řeším třídní schůzky, lékaře, zubaře i všechny drobnosti, které se během týdne objeví.
Její táta si ji bere pravidelně na víkendy. V pátek hned po škole si ji vyzvedne a v neděli po poledni mi ji zase vrací, abych ji odpoledne stihla odvézt na jezdecký kroužek. Ano, čtete dobře, na kroužek v neděli. Chodí jezdit i přes týden, ale protože se o jezdectví opravdu zajímá a zvažuje, že by to jednou možná ráda zkusila profesně, platíme jí už nyní extra lekce.
Přes léto je to podobné. Většinu prázdnin tráví se mnou nebo s mojí částí rodiny na výletech a pod stanem. Nikdy jsem si na to nestěžovala. Prostě jsem si zvykla, že většina rodičovských povinností je na mně.
Asi týden před koncertem ale dcerka onemocněla. Nebylo to nic dramatického. Měla zvýšenou teplotu, suchý kašel, byla unavená a moc nejedla. Protože bylo v práci klidnější období, mohla jsem být v klidu celý týden doma na paragrafu a starat se o ni.
Ležela na gauči, koukaly jsme spolu na filmy, vařila jsem jí čaj a postupně bylo vidět, že se její stav zlepšuje. Teplota ustupovala, začala mít zase chuť k jídlu a dokonce si sama chtěla hrát na počítači.
Průběžně jsem o všem informovala jejího tátu. Nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Když sdílíte péči o dítě, je normální vědět, co se děje.
Ve čtvrtek večer jsem mu napsala, že pokud se nic nezhorší, v pátek si ji vyzvedne jako obvykle nebo mu ji tentokrát klidně přivezu sama, když není ve škole.
Místo obyčejného „dobře“ přišla studená odpověď.
Prý jsem absolutně sobecká.
Podle něj bych měla koncert samozřejmě hned zrušit a nechat si dceru doma, aby od ní nic nechytil. Úplně mě zarazilo, že něco takového vůbec napsal. Vždyť dcera už byla několik dní nemocná a právě o minulém víkendu byla u něj. Pokud se měl nakazit, pravděpodobně už se to dávno stalo.
Navíc mě nejvíc překvapilo něco jiného.
Když dcera onemocněla, byl úplně klidný s tím, že ji vrátil ke mně. Nijak neřešil, že bych mohla onemocnět já. Ale jakmile měl strávit víkend s lehce nachlazeným dítětem on, najednou to byl obrovský problém.
Začala jsem přemýšlet, jestli mu skutečně jde o zdraví, nebo jen o to, že nechce přijít o pohodový víkend.
Nakonec jsem se rozhodla nic neměnit. V pátek po práci jsem tedy dceru sama odvezla, jako vždycky. Ještě před odjezdem jsem se jí zeptala, co by chtěla ona. Nechtěla zůstat doma. Se smíchem mi řekla, že se těší, jak budou s tátou hrát Minecraft.
To mě uklidnilo.
Před odjezdem jsem jejího tátu poprosila jen o jediné. Ať mi ráno napíše, jak jí je. Potřebovala jsem vědět, jestli mám zrušit nedělní jezdeckou lekci. Když se odhlašovala pozdě, peníze propadly.
Přikývl.
Jenže druhý den bylo ticho.
Volala jsem mu.
Nezvedal telefon.
Psala jsem zprávy.
Bez odpovědi.
Teprve kolem páté odpoledne přišla krátká SMS.
„Lekci zruš.“
Nic víc.
V tu chvíli už bylo dávno pozdě na bezplatné odhlášení.
Nevím, jestli to udělal schválně.
Ale vzhledem k tomu, jak se celé dva dny choval, jsem se té myšlenky nedokázala zbavit.
Na koncert jsem ale nakonec jela. Poprvé po dlouhé době jsem si dovolila jeden jediný víkend myslet také trochu na sebe. Měla jsem ale telefon neustále po ruce, kdyby se něco změnilo.
Když jsem se v neděli pro dceru vracela, přivítala mě s úsměvem.
Nejdřív jsem si oddechla.
Pak mi mezi řečí řekla něco, co mě překvapilo.
Ukázalo se, že u táty vlastně skoro vůbec nebyla.
Krátce po mém odjezdu si pro ni přijela jeho maminka. Celou sobotu strávila u babičky. Dívaly se na pohádky, hrály deskové hry a pekly bábovku. K tátovi se vrátila až večer před mým příjezdem, takže u něj ve výsledku strávila jen jedno dopoledne.
Na jednu stranu jsem byla ráda, že si víkend užila. S tchýní jsem naštěstí měla vždycky i já krásný vztah.
Na druhou mě zamrzelo, že muž, který ještě den předtím tvrdil, že se bojí, aby od ní něco nechytil, ji bez problémů poslal ke své vlastní mamince.
To mi připadalo zvláštní a docela pokrytecké.
Ještě víc mě ale bolelo něco jiného.
Celou dobu jsem měla pocit, že nejde o nemoc ani o koncert.
Šlo o to, že když se rodičovství stane nepohodlným, hledá se důvod, proč by ho měl převzít někdo jiný.
A právě to mě na celé situaci mrzí nejvíc. Ne kvůli sobě. Kvůli naší dceři. Protože děti velmi rychle poznají, jestli se na ně rodič těší vždycky, nebo jen tehdy, když se to zrovna hodí.
Teď máme s exmanželem nepříjemná setkání při každém předávání dítěte, protože jsem si dovolila mu říct, že se nenechám „vydírat“.
Po tady tomto incidentu měl totiž potřebu mně ještě následujících čtrnáct dní dusit zprávami o tom, jak mu to celé bylo nepříjemné a že už si dceru nachlazenou v žádném případě nikdy nepřevezme. Že si to prý příště prostě budu muset zařídit jinak.
Tak jsem mu řekla, že jestli si někdy budu muset něco „zařizovat jinak,“ protože on nehodlá plnit své rodičovské povinnosti rovným dílem, jen proto, že jsem si chtěla užít jeden den na koncertu s kamarádkou, tak si dám tu práci, že se mu to, jak se „zařídím“ rozhodně líbit nebude.
A ve výsledku jediná světlá stránka věci je nakonec tedy to, že mi tímto ukázal, že nejsem žádný sobec, ani špatná matka, ale že si mám více hledět a cenit vlastního času a oddechu.
Matky jsou koneckonců taky jenom lidi.
