Článek
Jmenuji se Jan. Je mi třicet let… a ještě nedávno bych bez zaváhání řekl, že mám vedle sebe ženu, se kterou chci zestárnout. Míšu. Moji snoubenku. Bylo jí dvacet sedm… byla krásná, bezprostřední, usměvavá… ale taky bohužel odjakživa strašný zmatkář a nemotora. Věci u ní mizely až s děsivou pravidelností. Klíče, peněženka, doklady… pořád něco hledala, pořád něco ztrácela. Já to ale bral jako součást její povahy. Říkal jsem si, že to k ní prostě patří… že láska není o dokonalosti.
Když jsem ji požádal o ruku, chtěl jsem, aby to mělo váhu. Koupil jsem hrozně drahý zásnubní prsten. Takový, na který se šetří měsíce… možná roky. Pro mě to nebyl šperk, ale symbol. Symbol toho, jak moc pro mě znamená. Když jsem jí ho navlékal na prst a viděl, jak se jí třesou ruce a lesknou oči… věděl jsem, že to bylo správné rozhodnutí.
To léto jsme měli jet na velký hudební festival. Obrovské prostranství… davy lidí… hluk, alkohol, chaos. A mně se v hlavě začala usazovat myšlenka, která mi nedala spát. Co když ten prsten ztratí…? Věděl jsem, že kdyby se to stalo tam, v tom množství lidí, už ho nikdy neuvidíme. Nechtěl jsem jí říkat, ať si ho sundá… nechtěl jsem ji kontrolovat ani ranit její city. Tak jsem udělal něco, co mi tehdy přišlo jako rozumný kompromis. Nechal jsem potají vyrobit dokonalý padělek. A nic jsem jí neřekl. Ne proto, že bych jí nevěřil… ale právě proto, že jsem ji miloval a nechtěl ji nijak ranit.
A pak se to ale stalo…
Prsten opravdu ztratila.
Nejdřív se to snažila ututlat… dělala, že je všechno v pořádku. Pak přišla s historkou, že ho půjčila kamarádce, aby si ho vyzkoušela… že do ní někdo vrazil, prsten spadl na zem a zmizel. Jenže ta kamarádka už zřejmě měla Míšiných patálií dost… a odmítla ji krýt. Najednou se ukázalo, že to nebyla pravda. Nakonec Míša přišla s brekem a přiznala, že ho prostě ztratila… že vůbec neví kdy a kde. Vypadala zdrceně. Nabízela, že si koupí stejný… jen když jí řeknu kde. A když zjistila, kolik stál… vypadala, že se zhroutí.
Bylo mi jí líto. Hrozně. A tak jsem jí řekl pravdu. Že to nebyl ten pravý prsten… že to byl jen padělek. Že jsem ji nechtěl ranit. Že jsem se jen bál, že ho ztratí… a že jsem se ji vlastně snažil chránit.
Jenže tím to neskončilo. Tím to teprve začalo…
Míša se úplně změnila. Rozkřičela se. Byla nepříčetná… hysterická. Takový křik jsem u ní nikdy nezažil. Vyčítala mi, jak jsem hrozný člověk… že jsem ji nechal brečet, že si o ní myslím to nejhorší. Vytahovala jednu věc za druhou… všechno, co jsem kdy udělal špatně. Všechno, co na mně nesnášela. Pak se začala navážet i do mé rodiny… do lidí, kteří ji měli rádi a brali ji jako vlastní. Nechápal jsem to. Vůbec. Požadovala, abych ji ten „pravý“ prsten okamžitě ukázal, že jsem si to beztak všechno jen vymyslel, když jsem tak udělal, vypadalo to, že jí to jen ještě více rozčílilo…
Pak začala rozbíjet věci. Věci, které pro mě měly cenu… ne peněžní, ale citovou. A nakonec řekla něco… něco tak hnusného a bolestivého, že to ani nechci vyslovit. Něco, co už nikdy nevezmete zpátky. V tu chvíli ve mně něco prasklo.
Sbalil jsem pár věcí a odešel. Potřeboval jsem odejít. Potřeboval jsem ticho… čistou hlavu. Přemýšlel jsem, jestli nedělám chybu. Jestli jsem jí o tom falešném prstenu neměl říct dřív. Ale pořád se mi vracela stejná myšlenka… co kdyby reagovala stejně i příště? A my už bychom byli manželé…?
Začala mi psát. Volat. Že jsem neměl odcházet… že si musíme promluvit. Nikdy ale nenapsala, že ji to mrzí. Když jsem odpovídal jen stručně a snažil se vysvětlit, že potřebuju čas… přišla další rána. Prý ten prsten našla. Že ho vlastně vůbec neztratila. A že jsem ji zbytečně ponížil, když jsem předpokládal, že ho ztratí. A zase se rozjela… jedovatá kola obvinění. A prý vlastně dlužím omluvu já jí.
Řekl jsem, že bych ten prsten chtěl vidět. Jen na chvilku. A zase jsem byl ten nejhorší. Prý mi nic dokazovat nemusí.
Ten večer byl nejhorší v mém životě. A když jsem se zpětně podíval na ty tři roky našeho vztahu… došlo mi, že taková lehkovážná a bezohledná byla vlastně vždycky. Jen jsem to nechtěl vidět. Opravdu chci strávit život s někým, kdo neumí uznat chybu a říct „promiň“…?
Další den jsem svatbu odvolal. Řekl jsem ale, že tomu možná můžeme dát ještě šanci, že nechci zahodit společné tři roky života, jen tak… ale jen pokud na tom budeme oba pracovat. Nejen já.
Její odpověď byla krátká. Možná… ale v první řadě chce vidět ten „pravý“ prsten. A chce ho hned poslat zpátky. Pak se prý můžeme bavit o něčem dalším. Pokud jsem ten „pravý“ vlastně vůbec kdy měl, a nejen další padělek.
Seděl jsem a nevěřícně zíral na displej. To bylo první, co ji zajímalo. Ne my. Ne láska. Prsten. Ten, který stál tisíce.
A tehdy mi to došlo. Co když ho chce proto, že tuší, že bych si to mohl ještě rozmyslet… a nechce z toho vyjít úplně „naprázdno“. Protože teď už ví, jakou má cenu.
V tu chvíli jsem byl prázdný já. Ale uvnitř. V srdci…
Nevím, jestli se to mezi námi ještě někdy dá spravit. Ale jedno vím jistě. Nedám jí něco, čeho si vlastně nikdy nevážila. Ani ten prsten… a asi ani sebe.
