Článek
Je mi dvaapadesát a s manželkou máme dceru Terezu, které je čtyřiadvacet let. Když dokončila vysokou školu, byl jsem na ni opravdu pyšný. Upřímně řečeno, oba jsme byli. Nebyla to žádná jednoduchá cesta. Studium jí zabralo několik let, během kterých jsme ji podporovali, jak jen to šlo. Platili jsme jí kolej, přispívali na jídlo, pomáhali s učebnicemi a později i s nájmem, když byla na stáži v jiném městě. Nikdy jsem toho nelitoval. Jako rodič přece chcete, aby vaše dítě mělo lepší start, než jste měli vy sami. Jenže poslední rok ve mně roste pocit, že jsme jí možná medvědí službou spíš uškodili.
Po promoci se Tereza pustila do hledání práce. A zpočátku jsem jí opravdu držel palce. Nikdo nečekal, že hned první týden dostane vysněnou pozici s nadprůměrným platem a služebním autem. Tak to prostě nefunguje. Jenže týdny se změnily v měsíce, měsíce skoro v rok a Tereza stále nemá zaměstnání. Nebo přesněji řečeno – nemá práci, kterou by byla ochotná přijmout. Nabídky totiž dostává. Jenže pokaždé je na nich něco špatně. Jedna firma byla příliš malá, druhá nabízela podle ní málo peněz, třetí měla nudnou náplň práce, čtvrtá byla moc daleko od domova a pátá jí připadala pod její úroveň. Nejdřív jsem to chápal. Opravdu. Sám jsem jí říkal, ať si vybere něco, kde bude spokojená, ať si nenechá vnutit první místo, které se objeví. Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem měl pocit, že se z rozumného výběru stává nekonečné hledání dokonalosti.
Tereza stále bydlí doma. Neplatí nájem, na energie ani běžný chod domácnosti prakticky nepřispívá. Občas koupí něco v obchodě nebo zaplatí pizzu, když si ji objednáme, ale tím to končí. Přitom nežijeme nijak luxusně. Máme hypotéku, běžné účty a stejné starosti jako většina rodin. Nikdy jsem po ní nechtěl, aby nám odevzdávala polovinu výplaty. Jen jsem si představoval, že ve čtyřiadvaceti letech začne pomalu přebírat odpovědnost za vlastní život. Místo toho se ráno probudí, projde pracovní portály, pošle pár životopisů a zbytek dne tráví na telefonu nebo u seriálů. Když se jí zeptám, jak hledání pokračuje, většinou jen pokrčí rameny a řekne: „Nic zajímavého.“
Definitivně mi došla trpělivost před několika týdny. Tereza se dostala do užšího výběru ve firmě, která působí přesně v oboru, který vystudovala. Nebyla to žádná brigáda, žádná práce za pokladnou ani pozice, kde by vařila kávu zkušenějším kolegům. Šlo o normální juniorskou pozici určenou absolventům bez praxe. Plat nebyl špatný, firma měla dobré jméno a navíc sídlila necelou půlhodinu od našeho domu. Když jsem se o tom dozvěděl, měl jsem radost. Poprvé po dlouhé době jsem si říkal, že se věci konečně dávají do pohybu.
O to větší šok přišel o pár dní později. Seděli jsme u večeře, když mezi řečí oznámila, že nabídku odmítla. Nejdřív jsem si myslel, že jsem přeslechl. Zeptal jsem se proč a ona úplně klidně odpověděla, že práce byla pod její kvalifikaci. Několik vteřin jsem na ni jen zíral. Čekal jsem nějaké vysvětlení. Třeba že zjistila něco o firmě, co jí vadilo, nebo že jí nabídli výrazně méně peněz, než původně slibovali. Nic takového. Vadilo jí, že by musela začínat na juniorské pozici, učit se od zkušenějších kolegů a postupně získávat praxi.
To už jsem nevydržel. Zeptal jsem se jí, kde podle ní lidé získávají zkušenosti, když ne právě v prvních zaměstnáních. Vysvětloval jsem jí, že většina lidí nezačíná na vedoucích pozicích a že vysoká škola sama o sobě z člověka odborníka neudělá. Jenže než stihla odpovědět, vložila se do toho moje manželka. A tehdy jsem pochopil, proč se nikam neposouváme.
Manželka se okamžitě postavila na její stranu. Řekla, že Tereza má pravdu. Že přece nevystudovala vysokou školu proto, aby vzala práci, kterou by zvládl kdokoliv. Že musí znát svou hodnotu. Že dnešní mladí už nejsou ochotní nechat se využívat za směšné peníze a že je dobře, když si vybírají. Poslouchal jsem to a měl pocit, jako bych byl najednou cizincem ve vlastním domě. Protože podle mě nikdo naši dceru nechtěl využívat. Nabízeli jí normální nástupní pozici pro člověka bez praxe. Přesně takovou, na jaké začínaly tisíce jiných absolventů před ní.
Čím víc jsme se o tom bavili, tím víc jsem byl za padoucha. Prý jí nevěřím. Prý jí nepřeju úspěch. Prý nerozumím dnešní době. Dokonce jsem si vyslechl, že naše generace byla zvyklá nechat si všechno líbit, zatímco mladí dnes vědí, co chtějí. Jenže já po ní přece nechci, aby pracovala za minimální mzdu nebo dělala něco, co nesnáší. Chci jen, aby pochopila, že kariéra se nebuduje čekáním na ideální příležitost. Buduje se zkušenostmi. A ty člověk získá jedině prací.
Od té hádky nad tím přemýšlím skoro každý den. Možná bych byl ochotnější její argumenty přijmout, kdyby se mezitím sama živila. Kdyby si platila nájem, energie, jídlo a všechny ostatní výdaje. Jenže realita je jiná. Zatímco odmítá jednu nabídku za druhou, stále bydlí doma a spoléhá na to, že všechno nějak zaplatíme my. A právě to mě štve nejvíc. Není totiž těžké čekat na vysněnou práci, když vás mezitím někdo jiný živí.
Nedávno jsme se kvůli tomu pohádali asi nejvíc za poslední roky. Řekl jsem, že pokud je Tereza dost dospělá na to, aby rozhodovala o své kariéře, měla by být dost dospělá i na to, aby nesla následky svých rozhodnutí. Pokud odmítá pracovat, je to její právo. Ale pak by měla začít přemýšlet, z čeho bude žít. V tu chvíli se na mě manželka obořila, že na naši dceru vytvářím zbytečný tlak a ničím jí sebevědomí. Tereza se zvedla od stolu a odešla do svého pokoje. A já zůstal sedět s pocitem, že jsem v tom domě jediný, kdo vidí problém.
Možná se pletu. Možná jsem opravdu stará škola. Jenže čím déle to celé trvá, tím větší strach mám z toho, co bude dál. Protože zatímco Tereza čeká na perfektní nabídku, čas běží. Za pár měsíců to bude rok od dokončení školy. Pak rok a půl. Pak dva roky. A každým dalším měsícem bude těžší vysvětlovat, proč po absolvování školy nikde nepracovala. Zaměstnavatelé se nebudou ptát, jestli byly nabídky dost prestižní. Budou se ptát, co za tu dobu dělala.
A úplně upřímně? Začínám mít pocit, že největším problémem není ani moje dcera. Mladí lidé občas mají přehnané představy, to se stává. Mnohem víc mě děsí, že ji v tom moje manželka neustále utvrzuje. Místo aby jí pomohla postavit se na vlastní nohy, přesvědčuje ji, že je příliš dobrá na většinu příležitostí, které se jí nabízejí. A já se nemůžu ubránit pocitu, že jednoho dne bude právě tohle lekce, která ji bude bolet úplně nejvíc.
