Článek
Nikdy jsem nepatřil k chlapům, kteří by partnerce vyčítali, že o sebe pečuje. Naopak. Když jsme se poznali, pravidelně běhala, občas zašla do posilovny a vždycky byla ve skvělé kondici.
Po vysoké škole ale s posilovnou na pár let přestala. Ne že by se přestala hýbat úplně. Cvičila doma, chodila běhat nebo si zacvičila podle videí na internetu.
Asi před rokem a půl přišla s tím, že by se chtěla do posilovny vrátit. Říkala, že má konečně lepší pracovní dobu a bude mít čas zase cvičit pravidelně.
Byl jsem rád. Dokonce jsem ji podporoval a říkal si, že je fajn, když má člověk nějakého koníčka, který ho baví.
Jenže postupně se něco změnilo.
Možná si teď někdo řekne, že jen žárlím na ženu, která tráví čas v posilovně. Tak to ale rozhodně není. I moje práce vyžaduje, abych byl v dobré fyzické kondici, takže pravidelně cvičím i já.
Nevadí mi, že sportuje. Vadí mi ale, že se ze sportu postupně stal středobod jejího života a ještě zrovna ve chvíli, kdy nám začíná nová životní kapitola.
Nejdřív totiž chodila třikrát týdně. Pak přidala víkendové lekce. Za pár měsíců už byla v posilovně každý den.
A dnes? Ráno odcvičí trénink před prací a večer jde znovu. Sedm dní v týdnu. A pokud zrovna není v práci nebo doma, když spí, skoro vždycky je v posilovně.
Když je unavená, jde cvičit. Když má špatnou náladu, jde cvičit. Když ji něco naštve v práci, jde cvičit.
A když se pohádáme, ani se nesnaží problém vyřešit.
Jen vezme sportovní tašku, zabouchne dveře a odjede do posilovny. Začínám mít pocit, že tam neutíká cvičit. Utíká přede mnou.
A možná před celým svým životem.
Nejvíc mě překvapilo, že se nic nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsme zjistili, že čekáme dítě. Manželka je teď ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Samozřejmě vím, že pokud žena sportovala už před otěhotněním a lékař nemá námitky, může cvičit dál. Jenže já měl za to, že trochu zvolní.
Nestalo se.
Pořád cvičí skoro stejně intenzivně jako předtím. Když jednou z nějakého důvodu vynechá trénink, je protivná celý den.
Někdy mi připadá skoro jako člověk, který nedostal svoji pravidelnou dávku. A právě to mě děsí nejvíc.
Když jsem jí jednou opatrně řekl, že mám pocit, že už je toho moc, vůbec to nevzala dobře.
Prý jí nerozumím.
Prý je cvičení její způsob, jak si vyčistit hlavu.
Jenže mně připadá, že si ji nečistí. Jen všechno odkládá.
Jakmile se objeví nějaký problém, nezůstane doma, nesedneme si a nepovídáme si. Prostě zmizí do posilovny. Tam si zlepší náladu a tím to končí.
Jenže problémy mezitím nikam nezmizí.
Často mám pocit, že všechno ostatní zůstává na mně. Nakoupit, uvařit, poklidit nebo zařídit věci kolem domácnosti.
Nečekám samozřejmě, že to snad všechno bude dělat sama. Ale připadá mi normální, aby se o to dva lidé podělili.
Jenže když tráví několik hodin denně v posilovně, moc prostoru na cokoli dalšího už nezbývá.
A nejde ani tak o domácnost.
Připadá mi, že už skoro nežije nikde jinde. Má tam své kamarády, svoji partu a pořád mluví o lidech, které jsem v životě neviděl.
Občas mám pocit, že o některých z nich vím víc než o vlastních sousedech, které znám roky.
Nejednou jsem taky navrhl, že bychom si mohli jít zacvičit spolu. Jen my dva, bez práce, bez mobilů a bez starostí.
Odmítla mě ale skoro okamžitě.
„Posilovna je můj čas.“
Ta věta mi zůstala v hlavě dodnes. Ne proto, že bych ji chtěl kontrolovat, ale protože jsem si najednou uvědomil, že na náš společný čas už jí vlastně moc prostoru logicky nezbývá.
A čím dál častěji si pokládám otázku, kterou jsem si dřív vůbec nepřipouštěl. Jestli jí vůbec ještě chybím stejně jako ona mně.
Jenže problém je teď už i to, že nejsem jediný, kdo si té změny všiml.
V posledních měsících se mě na ni začali nenápadně vyptávat i kamarádi a dokonce naše vlastní rodina. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale podobné poznámky slýchám čím dál častěji.
„Tvoje žena je snad pořád v posilovně, ne?“
„Vy se ještě vůbec vídáte? Tak to asi jenom ve dveřích, což?“
„To má nějakou novou partu?“
„Ty nemáš strach, že tak hodně cvičí, když je těhotná?“
Nejdřív jsem se tomu vždycky je pousmál. Jenže když podobnou věc řekne několik různých lidí nezávisle na sobě, člověka to přiměje přemýšlet.
Dokonce se objevily i narážky, jestli tam náhodou někoho nemá. Prý když tam tráví tolik času a pořád mluví o stejných lidech, člověka to prostě napadne.
Tohle ale není to, čeho se bojím nejvíc.
Nikdy jsem neměl důvod si myslet, že by mě podváděla. Upřímně doufám, že ani teď žádný nemám.
Mně připadá mnohem horší něco jiného.
Že se z posilovny stalo místo, kam utíká pokaždé, když se v jejím životě objeví jakýkoliv problém.
Má špatný den? Posilovna.
Pohádáme se? Posilovna.
Je ve stresu? Posilovna.
Místo aby se snažila věci řešit, jako by je na dvě hodiny odložila mezi činky a běžecké pásy. Jenže až se vrátí domů, problémy tam pořád čekají. A já s nimi.
Připadá mi, že cvičení už dávno není koníček. Je to způsob, jak před vším utéct.
Možná se pletu. Možná jsem jen přecitlivělý a hledám problém tam, kde žádný není.
Jenže když vidím, že kvůli posilovně postupně mizí společné večeře, víkendy i obyčejné večery na gauči, nedokážu si namluvit, že je všechno v pořádku. O tom, že začínám mít taky dost strach o naše miminko, ani nemluvím.
Nejhorší je, že když o tom všem začnu mluvit, okamžitě se uzavře.
Tvrdí, že jí sport pomáhá psychicky a že bych ji měl podporovat. A já ji podporovat chci. Jen nevím, kde je hranice mezi zdravým koníčkem a posedlostí.
Poslední dobou se přistihnu při myšlenkách, které mi nejsou vůbec příjemné.
Napadá mě, jestli bych se neměl jednou do té posilovny nenápadně zajít podívat. Jestli tam opravdu tráví všechen čas jen cvičením.
Pak si ale připadám jako žárlivý blázen.
Stejně tak mě několikrát napadlo vzít jí telefon a podívat se, s kým si pořád píše. Jenže přesně to dělat nechci. Vztah přece nemůže fungovat na tajném kontrolování mobilu.
Jenže stejně tak nemůže fungovat ani na tom, že jeden z partnerů tráví skoro všechen volný čas někde jinde a druhý jen předstírá, že mu to nevadí.
Jsem z toho čím dál bezradnější.
Nevím, jestli mám být důraznější a trvat na tom, že si o tom musíme vážně promluvit. Nevím, jestli přeháním, nebo jsem ten jediný, kdo si všímá, že se něco změnilo.
A hlavně nevím, co udělám, pokud zjistím, že problém opravdu není v posilovně.
Ale v tom, že moje žena už dávno utíká před něčím mnohem větším.
A možná už neutíká jen před svými starostmi.
Možná utíká i přede mnou a před naší budoucností.
