Článek
Jmenuji se Adriana, je mi dvaatřicet let a jsem single. Z vlastní vůle. Měla jsem pár krátkých románků, ale žádný z nich neměl dlouhého trvání. Muži, se kterými jsem se stýkala, měli velmi podobná očekávání. Chtěli, abych byla tichá, přizpůsobivá, poslušná. Abych se jim podřídila a byla na nich závislá. Očekávali, že po práci poběžím domů, navařím večeři, vyperu jejich špinavé spodní prádlo a vyžehlím košile. Jenže tohle není a nikdy nebyla moje představa života.
Rozhodla jsem se vsadit na kariéru a vůbec toho nelituji. I když mi je teprve 32 let, vedu poměrně velké oddělení ve velké firmě. Vydělávám slušné peníze, jezdím pěkným autem, můžu si dovolit kvalitní oblečení, kosmetiku a pohodlný život. Nedávno se mi navíc splnil další sen – koupila jsem si vlastní třípokojový byt v centru města. Sama. Bez partnera, bez pomoci rodičů, bez toho, abych se musela někomu zpovídat.
Bydlím sama, ale samota rozhodně není můj problém. Miluju společnost lidí a dobré rozhovory. Mám hodně přátel, ženy i muže. Kluby nejsou nic pro mě a navíc v mém okruhu už dávno vyšly z módy, takže většinou pořádám setkání u sebe doma. Skoro každý den ke mně někdo přijde – někdy na večeři, jindy jen na sklenku vína nebo na kus řeči po práci.
Nikdy jsme ale nedělali hluk, nepouštěli hlasitou hudbu, nepořádali žádné divoké večírky. Prostě jsme si povídali, vařili, smáli se, občas se dívali na film. Byla jsem přesvědčená, že žiju normální život a že to nikomu nemůže vadit. Netušila jsem, jak moc se mýlím.
Už nějakou dobu jsem si všímala zvláštního chování sousedů, hlavně sousedek. Na chodbě se mi vyhýbaly, neodpovídaly na pozdravy, nebo jen něco zamumlaly. Když jsem nastoupila do výtahu, rozhovory náhle utichly. Připadalo mi, že mě přejíždějí pohledem od hlavy až k patě. Zpočátku jsem tomu nepřikládala význam. Říkala jsem si, že každý má své starosti, že jsem tu nová a že si to časem sedne.
Jenže nesedlo. Naopak.
Napětí rostlo a já měla čím dál silnější pocit, že se na mě všichni dívají skrz prsty. Jednoho dne jsem dokonce zahlédla starší paní, jak za mnou s odporem plivne. Tehdy jsem si poprvé řekla, že něco není v pořádku a že už to nemůžu dál ignorovat.
Rozhodla jsem se zjistit, co se děje. Dvě patra pod mým bytem bydlí Monika. Její manžel je řidič kamionu a ona je doma s dětmi. Nemá stálou práci. Byla jediná, která se ke mně chovala normálně, občas jsme si spolu popovídaly, a tak jsem se rozhodla obrátit právě na ni.
Počkala jsem, až její manžel odjede na další trasu, koupila jsem láhev vína a sladkosti pro děti a zazvonila u nich. Monika mě pustila dál, ale všimla jsem si, že se nervózně rozhlédla, jestli nás někdo nevidí. Už tehdy mi bylo jasné, že se děje něco vážného.
Když jsme si sedly a otevřely víno, řekla jsem jí na rovinu, proč jsem přišla. Zpočátku se vykrucovala a zlehčovala to, ale po několika sklenkách se rozmluvila. A to, co jsem slyšela, mě naprosto šokovalo.
Sousedé si o mně myslí, že provozuji prostituci. Podle nich ke mně skoro každý večer chodí různí muži, mladí i starší, zůstávají dlouho a odcházejí spokojení. A protože mám peníze, hezké oblečení, auto a byt, dospěli k závěru, že si na to nemohu vydělat „poctivě“. V jejich očích by žena v mém věku měla být dávno vdaná, mít děti a sedět doma.
Byla jsem vzteky bez sebe. Připadala jsem si ponížená a očerněná. Jen proto, že jsem svobodná, úspěšná a nezávislá, dbám o svůj vzhled a mám přátele, označili mně za lehkou ženu.
Pomluvy ale nezůstaly jen u řečí. Někdo mi propíchl pneumatiky u auta. Na dveřích mého bytu se objevil nápis „tady bydlí děvka“. Stála jsem tam se hadrem v ruce, stírala ho a brečela. Ale pořád jsem si říkala, že to nějak přejde.
Nepřešlo.
Jednoho dne mi zazvonili u dveří lidé ze správy domu. Prý dostali oznámení, že v mém bytě funguje pravděpodobně nějaký nevěstinec. Bez obalu se mě zeptali, jestli neprovozuji eskort nebo něco podobného. A že si sousedé přejí, abych byla vyloučena ze společenství a donucena byt prodat.
To už bylo příliš.
Vyhodila jsem je ze dveří a křičela tak nahlas, aby to slyšel celý dům. Řekla jsem, že se z ničeho zpovídat nebudu, že jsem nic neporušila a že jestli to chtějí hnát k soudu, ať se připraví. Mám peníze na právníky a nenechám se šikanovat bandou závistivých lidí, kteří mentálně uvízli ve středověku.
Nevím, co mě čeká dál. Možná soud, možná stěhování. Ale jedno vím jistě. Nehodlám sklopit hlavu. Neomluvím se za to, že žiju po svém. A nenechám tyhle lidi, aby nade mnou zvítězili.
