Článek
K Ivetě jsem chodila skoro čtyři roky. Dostala jsem na ni doporučení od kolegyně a po několika nepovedených pokusech v jiných salonech jsem konečně našla někoho, komu jsem mohla říct jen „udělej to jako minule“ a přestat všechno hlídat. Stříhala dobře, barvu trefovala a po pár návštěvách už jsme se znaly natolik, že jsme během dvou hodin probraly práci, dovolenou i úplné hlouposti.
Jediná věc mi na ní vadila od začátku: čas pro ni byl spíš orientační údaj. Když jsem byla objednaná na čtyři, běžně jsem si sedala do křesla ve čtvrt na pět. Někdy to bylo deset minut, jindy dvacet a několikrát jsem čekala skoro půl hodiny. Vždycky se omluvila, že se předchozí klientka zdržela, barva chytala déle nebo přišlo něco nečekaného, a já nad tím mávla rukou.
Naučila jsem se počítat se zpožděním
Po čase jsem si na její režim zvykla. Když jsem měla termín v pět, neplánovala jsem nic na půl sedmou, protože jsem věděla, že by to byl risk. Do salonu jsem chodila s nabitým telefonem a smířená s tím, že pár desítek minut prosedím na pohovce. Připadalo mi zbytečné kvůli tomu měnit kadeřnici, se kterou jsem byla jinak spokojená.
Jednou jsem čekala čtyřicet minut. Iveta kolem mě několikrát prošla, pokaždé řekla, že už to bude, a dál se věnovala paní v křesle. Když jsem se konečně dostala na řadu, omlouvala se a nabídla mi kávu. Nebyla jsem nadšená, ale žádnou scénu jsem nedělala, protože jsem věděla, že i služby se někdy zpozdí.
Podobných situací byly za ty roky desítky. Nikdy mě ale nenapadlo zapisovat si je nebo je Ivetě připomínat. Brala jsem to jako cenu za to, že jsem našla někoho, kdo mi vyhovuje.
Jednou se všechno sešlo špatně
Na začátku léta jsem měla objednanou barvu na půl pátou. Z práce jsem odcházela s velkou rezervou, jenže cestou se stala nehoda a tramvaje několik minut stály. Jakmile mi bylo jasné, že to nestihnu, napsala jsem Ivetě zprávu, že budu mít asi deset minut zpoždění.
Odpověděla jen: „Dobře.“ Když jsem vešla do salonu, bylo 16:42. Omluvila jsem se hned ve dveřích a čekala, že si odložím a za chvíli začneme.
Iveta se ale zatvářila dost nepříjemně. Řekla mi, že už mě dnes nevezme, protože za mnou má další klientku a dvanáct minut by jí rozhodilo celý program. Chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci.
Najednou šlo o každou minutu
Zeptala jsem se, jestli se opravdu nedá těch pár minut nějak dohnat. Barvení vlasů u mě ostatně znamenalo spoustu času, kdy stejně jen sedím s barvou na hlavě. Iveta odpověděla, že kdyby každá klientka přišla o deset minut později, může rovnou zavřít.
Ta věta mě zarazila. Ne proto, že by neměla pravdu. Kdyby všichni chodili pozdě, jakýkoli objednávkový systém přestane fungovat. Jen jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem já seděla na pohovce a čekala, až se její program srovná.
Řekla jsem jí to. Připomněla jsem, že jsem u ní mnohokrát čekala dvacet nebo třicet minut a nikdy jsem neodešla ani nedělala problém. Iveta odpověděla, že to je něco jiného, protože při její práci se občas nedá přesně odhadnout, jak dlouho klientka zabere.
„Vy jste zákaznice, já jsem v práci“
Nevím, jestli to myslela tak tvrdě, jak to vyznělo, ale přesně tuhle větu použila. Když jsem jí řekla, že můj čas má snad stejnou hodnotu jako její, odpověděla, že zákaznice si může zařídit program s rezervou, zatímco ona musí hlídat celý den. V ten moment už nešlo o dvanáct minut ani o moje vlasy.
Vadila mi ta samozřejmost. Když čekám já, mám být chápavá, protože práce s lidmi je nepředvídatelná. Když čeká ona, byť jen několik minut, stává se ze mě nespolehlivý člověk, který jí ničí harmonogram. Stejná situace měla dvě úplně rozdílná pravidla podle toho, na které straně křesla člověk sedí.
Nechtěla jsem se hádat uprostřed salonu. Domluvily jsme se tedy na novém termínu o dva týdny později a já odešla. Cestou domů jsem byla naštvanější, než bych od neuskutečněné návštěvy kadeřnice čekala.
Na další termín jsem přišla přesně
Možná jsem byla trochu dětinská, ale tentokrát jsem si dala opravdu záležet. Do salonu jsem dorazila pět minut před objednaným časem, sedla si a podívala se na hodiny. Iveta měla stále klientku v křesle.
Uběhlo deset minut. Potom dvacet. Ve dvacáté páté minutě mi řekla, že už jen dokončí foukanou a půjdeme na to. Přesně v tom okamžiku jsem pochopila, že kdybych zase mlčky seděla, celá naše předchozí debata vlastně neměla žádný význam.
Když bylo zpoždění půl hodiny, vstala jsem a vzala si kabelku. Iveta se překvapeně zeptala, kam jdu. Řekla jsem jí, že dnes už mě asi nestihne, protože bych kvůli zpoždění nestihla svůj další program.
Teprve tehdy jí to došlo
Iveta okamžitě řekla, že to bude jen dalších pět minut. Připomněla jsem jí, že před dvěma týdny bylo dvanáct minut dost na to, aby mě odmítla. Teď jsem já čekala třicet a stále jsem ani neseděla v křesle.
Chvíli jsme se na sebe dívaly a bylo vidět, že přesně ví, kam mířím. Začala vysvětlovat, že klientka předemnou měla komplikované vlasy a celé se to protáhlo. Řekla jsem jí, že chápu, že se to může stát, protože jsem to chápala poslední čtyři roky. Jen bych čekala stejnou míru pochopení i na druhou stranu.
Tentokrát se nehádala. Dokonce se omluvila a nabídla mi, že mě vezme jiný den jako první klientku. Poděkovala jsem, ale další termín už jsem si nedomluvila.
Kamarádky se rozdělily na dva tábory
Když jsem tu historku později vyprávěla kamarádkám, překvapilo mě, jak rozdílně ji viděly. Jedna tvrdila, že jsem měla být ráda, že mě Iveta vůbec chtěla přeobjednat, protože dobré kadeřnice mají plno a pozdní klientka opravdu může rozhodit celý den. Podle druhé bylo absurdní tolerovat někomu roky půlhodinová zpoždění a potom přijmout přednášku kvůli dvanácti minutám.
Já vlastně souhlasím s oběma. Přijít pozdě není v pořádku a Iveta měla plné právo říct, že už mě nestihne. Stejně legitimní mi ale připadá očekávat, že objednaný čas nebude fungovat jen jedním směrem.
Kdyby mi tehdy řekla, že ji to mrzí, ale opravdu už nemá prostor, asi bych k ní chodila dál. Nejvíc mě odradilo až vysvětlení, podle kterého její zpoždění patřilo k práci, zatímco moje bylo problém, který jsem si měla lépe zařídit.
Nová kadeřnice dělá jednu jednoduchou věc
Nakonec jsem si našla jiný salon. Nová kadeřnice také občas nabere zpoždění a já také nejsem stroj, který dorazí pokaždé přesně na minutu. Rozdíl je v tom, že když vidí, že se zdrží, napíše mi zprávu. Když jsem jednou hlásila deset minut zpoždění já, napsala mi, že to zvládneme.
Možná budu jednou čekat i u ní půl hodiny. Svět se nezboří. Vadí mi mnohem méně čekání než pravidlo, podle kterého má čas jednoho člověka větší cenu než čas druhého.
Čtyři roky jsem Ivetě její zpoždění tolerovala, protože jsem věřila, že podobné věci se prostě stávají. Stačilo, abych jednou čekala stejnou toleranci od ní. Tehdy jsem zjistila, že podle jejích pravidel platila jen pro jednu stranu.
