Článek
S Lubošem se známe přes deset let a vždycky patřil mezi lidi, se kterými je zábava. Umí vyprávět, zná spoustu lidí a když se sejde větší parta, málokdy sedí někde v koutě. Má ale jednu vlastnost, které jsme si dlouho spíš dělali legraci. Dokáže přijít prakticky na jakoukoli návštěvu úplně s prázdnýma rukama.
Nejde mi o to, že by člověk musel při každém zazvonění u dveří přinést víno a bonboniéru. U nás se ale přes léto několikrát do roka schází stejná parta na zahradě a od začátku to fungovalo jednoduše. Každý přinese něco na gril, něco k pití nebo salát a já s manželkou zajistíme zbytek. Luboš si z té dohody postupně ponechal jen tu část, že má přijít.
Poprvé jsme si z něj dělali legraci
Na jednom z prvních grilování dorazil pozdě a bez ničeho. Když jsme se ho zeptali, co přinesl, teatrálně roztáhl ruce a řekl, že přece přinesl sebe. Všichni se zasmáli, dali jsme mu klobásu a tím to skončilo.
Příště přišel stejným způsobem. Tentokrát prohlásil, že se cestou nestihl zastavit v obchodě, protože byla doprava. Někdo mu nalil pivo, někdo posunul maso a večer proběhl úplně normálně. Nikdo nebude mezi přáteli hlídat, kdo snědl dvě klobásy, které nekoupil.
Jenže když se stejná věc stane jednou, je to náhoda. Když se opakuje při téměř každém setkání několik let, začne z toho být systém. U Luboše se z toho systém stal velmi rychle.
Vždycky věděl, kde co najde
Postupně už se ani neptal, jestli si může něco vzít. Přijel, pozdravil, odložil si věci a zamířil rovnou k lednici s pitím. Když se grilovalo maso, klidně se zeptal, jestli je ještě krkovice nebo jestli někdo nedá další klobásu.
Nejlepší bylo, že patřil mezi lidi s největším apetitem. Člověk, který nepřinesl ani rohlík, dokázal během večera několikrát kontrolovat, jestli už bude další várka z grilu. Jednou dokonce poznamenal, že jsme tentokrát koupili málo sýra, protože na něj skoro nezbyl.
Kamarád Mirek mu tehdy připomněl, že příště může přinést celý balík. Luboš se zasmál a slíbil, že určitě. Příště zase přijel s prázdnou.
Nešlo o to, že by na to neměl
Tohle je podle mě důležité. Luboš rozhodně nebyl člověk, kterému bychom něco vyčítali v situaci, kdy by měl finanční problémy. Pracoval, vydělával normálně a za jiné věci utrácel úplně bez problémů.
Dokázal nám půl hodiny vyprávět o nových sluchátkách nebo víkendovém pobytu, který si koupil. Jen cestou na společné grilování pravidelně nenarazil na jediný obchod. Postupně jsme pochopili, že nejde o zapomínání, ale spíš o pohodlnost.
Věděl, že ostatní něco přinesou. Věděl, že ho nikdo nenechá sedět hladového u stolu. A hlavně věděl, že kvůli několika kusům masa nikdo nechce kazit celý večer hádkou.
Jednou už to naštvalo i moji ženu
Na konci léta jsme pořádali větší posezení asi pro deset lidí. Každému jsme předem napsali, ať přinese něco na gril podle toho, co chce jíst. My jsme nakoupili pečivo, zeleninu, dipy a několik dalších věcí pro všechny.
Luboš dorazil jako jeden z posledních. Samozřejmě zase bez tašky, bez pití a bez jídla. Tentokrát už se ani neobtěžoval vymýšlet výmluvu.
Když se ho manželka zeptala, co chce dát na gril, odpověděl, že si něco vezme od nás. Ona mu řekla, že jsme maso tentokrát nekupovali, protože každý měl mít svoje. Luboš se rozhlédl po stole a prohlásil, že se určitě něco najde.
Našlo.
Jen to opět koupil někdo jiný.
Po večeru jsme se o něm bavili
Normálně nemám rád rozebírání lidí za zády, ale tentokrát téma otevřel Mirek. Zeptal se, jestli si také všímáme, že Luboš už několik let nepřinesl vůbec nic. Ukázalo se, že si toho všimli všichni.
Jedna kamarádka se začala smát a připomněla narozeniny u ní doma. Luboš tam nepřinesl ani láhev, ale při odchodu se jí zeptal, jestli si může vzít dva zbylé řízky na druhý den. Tehdy mu je ještě zabalila.
Nikdo nechtěl Luboše přestat zvát. Byla s ním zábava a jinak to nebyl špatný kamarád. Jen jsme se shodli, že už nás nebaví automaticky počítat s jedním člověkem navíc, který sám nikdy nepřispěje ničím.
Příležitost přišla o pár týdnů později
Naplánovali jsme poslední grilování před zimou. Tentokrát jsme do skupiny napsali úplně jasně, že každý vezme svoje maso a svoje pití. My připravíme gril, pečivo, salát a něco malého na stůl.
Luboš zprávu viděl. Dokonce odpověděl, že dorazí kolem šesté. Nebylo tedy možné tvrdit, že o pravidle nevěděl.
Když přijel, vystoupil z auta zase jen s telefonem a klíči v ruce. Už ve dveřích se mě zeptal, jestli máme pivo vychlazené. V tu chvíli mi bylo jasné, že se vůbec nic nezměnilo.
Řekl jsem mu, že nějaké pivo mám pro sebe, ale tentokrát si měl každý přinést svoje. Luboš se zasmál, jako bych právě vyprávěl vtip, a odešel na zahradu.
První problém přišel u grilu
Každý si postupně přinesl, co chtěl ugrilovat. Mirek měl klobásy, další kamarád kuřecí maso a někdo přivezl sýry. Já jsem dal na gril dvě porce pro sebe a manželku.
Luboš stál vedle a chvíli čekal. Pak se zeptal, jestli mám ještě něco.
Řekl jsem, že ne.
Podíval se na ostatní a zeptal se, jestli někdo nemá jednu klobásu navíc. Tentokrát se nikdo příliš neměl k odpovědi. Ne proto, že bychom se předem domluvili na nějakém trestu, ale všichni už zřejmě měli stejného systému dost.
Mirek nakonec řekl, že má přesně tolik, kolik si koupil.
Luboš byl přesvědčený, že si děláme legraci
Chvíli stál u grilu a čekal, jestli se někdo smiluje. Potom se mě zeptal, jestli ho opravdu necháme bez jídla. Připomněl jsem mu zprávu, ve které bylo napsané, že si každý přinese svoje.
Odpověděl, že přece nečekal, že to budeme brát tak doslova. Podle něj je normální, že se mezi kamarády člověk rozdělí. Souhlasil jsem s ním a řekl, že přesně to jsme posledních několik let dělali.
Jen jsme se tentokrát rozdělili o salát, pečivo a všechno ostatní. Maso si měl přinést každý sám.
Najednou už mu to nepřipadalo tak vtipné.
„To jste se na mě domluvili?“
To byla další otázka. Luboš měl pocit, že jsme celou akci připravili jen proto, abychom ho ponížili. Nikdo nic takového neudělal. Dostali jsme úplně stejné instrukce a každý měl možnost přijít s tím, co chce.
Mirek mu připomněl, že ještě před několika týdny snědl dvě jeho klobásy. Další kamarádka dodala, že už ho živila na několika oslavách. Najednou začaly létat historky, které jsme do té doby brali jednotlivě jako drobnosti.
Luboš se chvíli bránil tím, že kdyby někdo něco potřeboval u něj, také by mu dal. Jeden z nás se ho zeptal, kdy jsme vlastně byli na grilování u něj.
Nikdo si nevzpomněl.
Luboš bydlí v bytě a nikdy žádné nepořádal.
Nakonec odjel do obchodu
Nebyla z toho žádná velká hádka. Asi po deseti minutách Luboš vzal klíče a prohlásil, že tedy zajede nakoupit, když jsme všichni tak zásadoví. Za dvacet minut se vrátil s taškou.
Přivezl maso, chipsy a několik piv. Zajímavé bylo, že najednou zvládl během jediné cesty pořídit všechno, co se mu několik předchozích let pravidelně nedařilo.
Zbytek večera proběhl normálně. Dokonce jsme se tomu později smáli a Luboš sám několikrát utrousil poznámku o tom, že je dnes poprvé plnohodnotným členem grilování.
Myslel jsem, že tím je celá záležitost uzavřená.
Příště přijel s taškou
O několik měsíců později jsme se sešli znovu. Luboš přijel a už od branky zvedal igelitku, aby všichni viděli, že tentokrát něco veze. Měl v ní klobásy, pivo a dokonce nějakou hořčici.
Nikdo mu netleskal a nikdo po něm nic dalšího nechtěl. Prostě jsme jeho věci dali k ostatním a pokračovali v přípravách.
Od té doby občas zase něco zapomene. To se stane každému. Rozdíl je v tom, že už nepřijíždí automaticky s představou, že deset ostatních lidí nakoupilo také za něj.
Stačil k tomu jeden večer.
Nikomu nešlo o jednu klobásu
Kdyby Luboš jednou zapomněl jídlo, samozřejmě bych mu něco dal. Kdyby měl problém, dal bych mu ho také. Mezi kamarády podle mě nemá smysl počítat každý rohlík a každé pivo.
Jenže právě na to Luboš několik let spoléhal. Věděl, že nikdo nebude malicherný, a proto nemusel být ohleduplný on. Z drobné vstřícnosti ostatních si udělal pravidelnou službu.
Nezměnila ho žádná přednáška ani hádka. Změnil ho večer, kdy jsme všichni jednoduše dodrželi stejnou dohodu.
Každý si přinese to, co chce jíst.
Poprvé po několika letech zjistil, že slovo „každý“ zahrnuje i jeho.
