Kamarádi si na každé chalupě zabrali nejlepší pokoj. Jednou jsme přijeli první

S partou ze školy jezdíme několikrát do roka někam na víkend. Začalo to ještě před dětmi levnými chatami, spacáky a večery, kdy nikomu nevadilo spát na matraci v kuchyni. Postupně jsme zestárli, začali vybírat hezčí chalupy a zjistili, že ve čtyřiceti už člověk ocení vlastní koupelnu víc než možnost vypít do čtyř ráno láhev rumu. Většinou nás je osm až deset a nikdy jsme nedělali žádný rozpis pokojů, protože nám připadalo směšné řešit mezi kamarády, kdo bude spát kde.

Jenže jeden pár si vlastní systém vytvořil sám. Vojta se Sabinou měli zvláštní talent najít během prvních pěti minut nejlepší pokoj v celém domě. Pokud byla někde velká postel, balkon nebo vlastní koupelna, jejich tašky tam ležely dřív, než ostatní stihli vyndat věci z auta. Zpočátku jsme si z toho dělali legraci, později nám došlo, že oni to jako legraci vůbec neberou.

Poprvé jsem si toho výrazněji všiml na chalupě v Jeseníkách. Dům měl čtyři ložnice, z toho tři obyčejné pokoje se dvěma postelemi a jednu velkou ložnici v podkroví s vlastní koupelnou a výhledem do údolí. Vojta se Sabinou přijeli asi deset minut před námi a když jsme vešli dovnitř, jejich věci už byly nahoře. Moje žena se zeptala, jestli jsme pokoje nějak rozdělovali, ale Sabina se jen usmála a řekla, že ne, oni si tenhle už zabrali.

Nikdo se nehádal. Vybrali jsme si jiný pokoj a večer jsme se celé situaci smáli. Vojta dokonce prohodil, že kdo dřív přijede, ten dřív mele. Tehdy to ještě byla docela vtipná hláška, jenže úplně stejná náhoda nastala i příště a potom znovu.

Na další pobyt jsme jeli do jižních Čech. Tentokrát měl nejlepší pokoj velkou manželskou postel, zatímco dva další byly vybavené úzkými lůžky. Přijeli jsme téměř současně, ale Vojta se Sabinou během vybalování jednoduše odnesli kufry do velké ložnice. O rok později jsme byli v pronajatém domě u přehrady a jeden pokoj měl vlastní terasu. Hádejte, kdo v něm spal.

Postupně vznikla zvláštní tradice. Nikdo ji neschválil, nikdo o ní nikdy nehlasoval, ale všichni jsme věděli, že nejlepší pokoj je jejich. Vojta dokonce jednou při příjezdu otevřel dveře do jedné ložnice, rozhlédl se a prohlásil, že tohle bude zase jejich. Začalo mi vadit hlavně to slovo „zase“, protože už nešlo o rychlejší výběr, ale o samozřejmý nárok.

Jednou večer jsme seděli venku a Vojta se Sabinou už byli uvnitř. Řeč přišla na další společný pobyt a jeden kamarád navrhl, že bychom si mohli pokoje třeba vylosovat. Všichni okamžitě věděli proč. Začali jsme vytahovat předchozí víkendy a zjistili, že nejlepší pokoj měli nejméně pětkrát za sebou.

Žena jednoho kamaráda se smála, že jednou spali vedle kotelny, zatímco „královské apartmá“ bylo opět obsazené dřív, než přijeli. Nikdo ale nechtěl kvůli ložnici dělat konflikt. Bylo nám přes čtyřicet a představa, že se dospělí lidé pohádají o postel na víkendové chalupě, působila trochu trapně. Takže jsme zase nic neřekli a tím jsme samozřejmě zajistili, že se nic nezmění.

Na další podzimní víkend jsem měl původně přijet až večer, protože jsem měl v pátek práci. Schůzka ale odpadla a najednou jsme mohli vyrazit po obědě. Na místo jsme dorazili jako první a majitel nám při předání ukázal celý dům. Dole byly dvě malé ložnice, nahoře jedna s oddělenými postelemi a na konci chodby velký pokoj s manželskou postelí, pohovkou a vlastní koupelnou.

Manželka se na mě podívala a řekla, že tohle je určitě jejich pokoj. Smáli jsme se tomu, ale pak položila tašku na postel. Zeptal jsem se, jestli to myslí vážně, a ona odpověděla, že jsme přece přijeli první. Nemohl jsem se přít, protože tohle pravidlo jsme ostatně nevymysleli my.

Ostatní dorazili během další hodiny, vybrali si pokoje a nikdo neměl problém. Vojta se Sabinou přijeli jako poslední z prvních několika aut a Vojta se sotva převlékl z bundy, vyrazil nahoru. Za chvíli se vrátil a zeptal se, jestli jsme opravdu v tom velkém pokoji. Řekl jsem, že ano.

Chvíli vypadal překvapeně, ale ještě se usmíval. Pak se zeptal, jestli bychom si nevzali pokoj dole, protože oni jsou zvyklí spát nahoře a Sabina prý potřebuje v noci chodit na toaletu. Připomněl jsem mu, že jejich nový pokoj má toaletu přes chodbu asi tři metry od dveří. Sabina se přidala s tím, že by čekala, že když jsme přijeli první, necháme ostatním možnost si vybrat.

V tu chvíli jsem málem obdivoval odvahu té věty. Přesně to totiž několik let nedělali oni.

Vojta nakonec řekl něco, co celou situaci dokonale shrnulo. „Vždycky jsme to přece měli takhle.“ Zeptal jsem se, jak přesně, a on vysvětlil, že oni obvykle mívají větší pokoj. Řekl to tak samozřejmě, jako kdyby součástí každé rezervace byla kolonka, ve které je napsáno, že nejhezčí ložnice patří jim.

Jedna z kamarádek se ho zeptala, jestli vůbec ví, kde spali ostatní při posledních pobytech. Nevěděl. Vojta začal vysvětlovat, že to nikdy nikdo neřešil, a v tom měl vlastně pravdu. Nikdo nic neřekl, a tak z našeho mlčení postupně vzniklo jeho pravidlo.

Tentokrát jsme mu jen oznámili, že pokoj měnit nebudeme.

Sabina byla několik hodin viditelně naštvaná. Když se připravovala večeře, utrousila něco o tom, že někteří lidé začínají víkend opravdu příjemně. Vojta už to tolik neřešil, ale několikrát připomněl, že v jejich pokoji není kam pořádně dát věci. Nikdo jim na to moc nereagoval.

Večer se atmosféra uklidnila a seděli jsme spolu jako vždycky. Kolem půlnoci už se zase všichni smáli a člověk by skoro zapomněl, že jsme před pár hodinami řešili největší ložnicovou krizi v historii naší party. Ráno jsme se potkali v kuchyni a Vojta se zeptal, jak jsme se vyspali. Moje žena mu s úsměvem odpověděla, že výborně a že ten pokoj je opravdu skvělý.

Podíval se na ni, chvíli mlčel a potom se rozesmál. Myslím, že mu v tu chvíli poprvé došlo, proč je celá situace vlastně tak absurdní.

Při snídani jsme se začali bavit o dalších pobytech. Jeden z kamarádů navrhl, že bychom mohli příště pokoje jednoduše rozdělit losem, pokud mezi nimi bude velký rozdíl. Kupodivu s tím souhlasil i Vojta. Sabina nejdřív namítla, že některé páry mají jiné potřeby, ale nakonec připustila, že losování je asi nejjednodušší.

Dohodli jsme se, že pokud bude mít někdo zdravotní nebo jiný skutečný důvod, řekne ho dopředu. Jinak si každý vytáhne pokoj a hotovo. Celá debata trvala asi tři minuty. Přitom jsme kolem stejného problému několik let chodili po špičkách, protože nikdo nechtěl být za člověka, který řeší hloupost.

Na další chalupě jsme losování opravdu udělali. Napsali jsme pokoje na papírky, hodili je do misky a každý pár si jeden vytáhl. Vojta se Sabinou dostali nejmenší pokoj v domě. Když papírek rozbalili, všichni se začali smát.

Vojta chvíli předstíral zoufalství a pak prohlásil, že karma funguje rychleji, než čekal. Sabina tentokrát také vzala situaci s humorem. My jsme skončili v úplně obyčejném pokoji a bylo nám tam dobře. Od té doby už nikdo při příjezdu neběhá po domě s kufrem v ruce, aby si zabral to nejlepší.

Zpětně mě spíš fascinuje, jak snadno může ve skupině vzniknout privilegium, které nikdy nikdo neschválil. Stačí, aby si jeden člověk něco bral dostatečně sebevědomě a ostatní byli příliš slušní nebo líní se ozvat. Po několika letech už Vojta se Sabinou neměli pocit, že si pokaždé berou nejlepší pokoj. Měli pocit, že jim patří.

Stačilo jednou přijet před nimi, aby se ze samozřejmého nároku stal zase jen jeden z pokojů.