Článek
S Milanem sedíme v jedné kanceláři skoro čtyři roky. Děláme podobnou práci, zastupujeme se a většinu času spolu vycházíme docela dobře. On má ale jeden zvyk, který jsem dlouho vůbec neřešil: kouří. Během pracovní doby proto několikrát denně vstane, vezme telefon a oznámí, že si jde na cigaretu.
Jedna cigareta samozřejmě není žádná tragédie. Milan byl venku většinou sedm nebo deset minut a potom se vrátil. Jenže první cigareta přišla po ranní kávě, další kolem desáté, potom po obědě a odpoledne ještě jedna nebo dvě. Za celý den se z těch krátkých pauz postupně skládala docela slušná doba.
Mně to zpočátku nevadilo. Nekouřím a nikdy jsem neměl potřebu počítat kolegovi minuty. Když mu během pauzy zazvonil telefon, vzal jsem ho, a když někdo přišel osobně, řekl jsem, že je za chvíli zpátky.
„Jdu jen na jednu“
To byla Milanova oblíbená věta. Někdy skutečně zmizel na pět minut, jindy se venku potkal s dalšími kuřáky a deset minut bylo pryč. Když bylo hezky, člověk podle hovoru z chodby poznal, že se venku zrovna schází půl firmy.
My ostatní jsme mezitím normálně seděli u počítačů. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl za každou jeho cigaretu požadovat stejně dlouhou pauzu. Práce se udělala, nikdo nic zásadního neřešil a podobné drobnosti podle mě do normálního pracovního dne patří.
Postupně se ale začalo automaticky počítat s tím, že když Milan není, zastupuji ho já. Pokud zazvonil jeho telefon, zvedl jsem ho. Pokud přišel klient, začal jsem problém řešit. Když se Milan vrátil, často jen poznamenal, že jsem ho zachránil, a pokračoval ve své práci.
Jednou jsem si to ze zvědavosti spočítal
Nebyl to žádný tajný audit kolegy. Měli jsme jen velmi rušný den a Milan zrovna potřetí zmizel ve chvíli, kdy jsme měli nejvíc práce. Podíval jsem se na hodiny, když odcházel, a potom znovu, když se vrátil.
Bylo to dvanáct minut.
Ten den šel ven pětkrát. Nemusel jsem být matematik, abych si uvědomil, že to dělá skoro hodinu. Samozřejmě ne každý den a ne vždy stejně dlouho, ale rozhodně už nešlo o dvě rychlé cigarety.
Ještě pořád jsem mu nic neřekl. Jen jsem se začal trochu jinak dívat na větu, že kuřáci si přece „jen na chvíli odskočí“.
Já jsem si pauzu většinou dělal u počítače
Když jsem chtěl kávu, uvařil jsem si ji v kuchyňce a odnesl ke stolu. Pokud jsem potřeboval na chvíli vypnout, přečetl jsem si zprávy nebo se prošel pro vodu. Pořád jsem ale seděl v kanceláři a byl dostupný.
Jednoho dne bylo venku nezvykle hezky. Dopoledne jsme dokončili větší úkol, další práce ještě nebyla připravená a Milan právě přišel ze své druhé cigarety. Uvařil jsem si kávu, vzal telefon a řekl mu, že se půjdu na chvíli posadit ven.
Podíval se na mě trochu překvapeně, ale nic neřekl. Sedl jsem si na lavičku před budovou, vypil kávu a asi po patnácti minutách se vrátil. Byla to možná první skutečná pracovní pauza, kterou jsem si po dlouhé době udělal mimo kancelář.
U svého stolu jsem našel vedoucího.
„Kde jsi byl?“
Šéf se neptal nijak agresivně. Jen chtěl vědět, kde jsem poslední čtvrt hodinu byl, protože mě potřeboval. Řekl jsem mu, že jsem seděl venku s kávou a telefon jsem měl u sebe.
Zeptal se, jestli jsme se na takové pauze předem domluvili. Odpověděl jsem, že ne, protože jsem netušil, že se deset nebo patnáct minut venku musí nějak zvlášť schvalovat. Pak jsem se podíval na Milana.
Seděl u počítače a velmi intenzivně sledoval monitor.
Za chvíli vyšlo najevo, že právě on šéfovi řekl, že jsem už nějakou dobu pryč. Údajně se objevil telefonát, který nevěděl, jak vyřešit, a tak se zmínil, že nejsem na pracovišti.
To už mě opravdu pobavilo
Zeptal jsem se Milana, jestli mluví o mojí patnáctiminutové pauze. Řekl, že nejde o délku, ale o to, že jsem prostě odešel a nikomu nic pořádně neřekl. Připomněl jsem mu, že jsem mu doslova oznámil, že jdu ven s kávou.
Milan začal vysvětlovat, že jeho cigarety jsou něco jiného. Je prý vždycky před budovou, všichni vědí, kde ho najdou, a za pár minut se vrátí. Řekl jsem, že jsem seděl asi dvacet metrů od místa, kde kouří on.
Šéf nás chvíli poslouchal a potom se Milana zeptal, kolikrát už byl ten den kouřit. Milan odpověděl, že si to nepamatuje. Já ano, protože jeho poslední dvě pauzy jsem mezitím zastupoval.
Byly tři.
Najednou se přestalo řešit jen moje kafe
Vedoucí neměl zájem dělat z kanceláře školní třídu. Řekl nám, že nikomu nebude měřit stopkami každou návštěvu kuchyňky nebo toalety, ale pokud začneme řešit jeden druhého, musí být pravidla stejná pro všechny.
Milan namítl, že kuřácká pauza se v práci vždycky tolerovala. Šéf odpověděl, že tolerance neznamená automatický nárok na pět přestávek denně, zatímco ostatní budou sedět u stolu. Pokud je práce hotová a provoz funguje, nebude nic řešit. Jestli si ale začneme stěžovat na patnáct minut kolegy venku, bude muset začít sledovat i ty cigarety.
Tím náš rozhovor skončil. Já se vrátil k práci a Milan byl několik hodin nezvykle tichý. Další cigaretu si ten den dal až těsně před odchodem.
Odpoledne mi vysvětlil, že jsem to zbytečně vyhrotil
Když už byl šéf pryč, Milan se ke mně otočil a řekl, že jsem ho před vedoucím nemusel shazovat. Podle něj stačilo vysvětlit, že jsem byl na kávě, a celá věc by skončila. Připomněl jsem mu, že šéf za mnou nepřišel náhodou.
Někdo mu musel říct, že nejsem na místě.
Milan odpověděl, že si pouze potřeboval ověřit, kdy se vrátím. Nečekal prý, že se z toho stane debata o jeho kouření. Řekl jsem mu, že ani já jsem nečekal, že člověk, jehož telefony během dne několikrát zvedám, bude po patnácti minutách mé nepřítomnosti shánět vedoucího.
Na to už moc co říct neměl.
Nešlo mi o zákaz kouření
Druhý den jsme spolu mluvili normálně. Řekl jsem Milanovi, že mi jeho cigarety samy o sobě nevadí a rozhodně nemám potřebu sledovat, kdy jde ven. Pokud stíhá práci a já ho občas zastoupím, klidně ať si jde.
Jen potom nemůže předpokládat, že já budu osm hodin sedět přikovaný ke stolu.
Milan tvrdil, že takhle to vůbec nemyslel. Podle něj ho jen překvapilo, že jsem zmizel zrovna v okamžiku, kdy někdo volal. Připomněl jsem mu, kolikrát se totéž stalo během jeho cigaret a nikdo z toho nedělal problém.
Nakonec uznal, že to asi nevypadalo nejlépe.
Začal jsem si dávat normální pauzy
Nezačal jsem chodit každou hodinu na deset minut ven jen proto, abych něco dokazoval. To by mi připadalo stejně hloupé. Přestal jsem ale mít pocit, že když nekouřím, musím všechny svoje krátké přestávky trávit u monitoru.
Když je práce klidná, někdy si vezmu kávu ven. Jindy se po obědě deset minut projdu kolem budovy. Telefon mám u sebe a pokud je potřeba, vrátím se.
První týdny si ze mě Milan občas dělal legraci, že jsem konečně také začal chodit „kouřit“. Odpovídal jsem, že ano, jen bez cigarety. Postupně přestal komentovat i to.
Změnilo se ještě něco jiného
Milan začal před odchodem častěji říkat, jestli něco akutního čeká. Když jsme měli hodně práce, cigaretu odložil. A když mu během pauzy někdo volal, už automaticky nepředpokládal, že všechno vyřeším já.
Na oplátku jsem mu dál bez problémů zvedal telefon, pokud jsem zrovna mohl. Nebylo potřeba zavádět žádný rozpis ani si vést tabulku minut. Stačilo, aby se z jeho pauz přestala stávat samozřejmost a z mojí přítomnosti povinnost.
Dokonce jsme se tomu později dokázali smát. Jednou jsem se zvedl s hrnkem a Milan se mě zeptal, jestli jdu na cigaretu. Řekl jsem, že ano, ale dneska si dám dvojitou.
Největší problém nebyly cigarety
Kdyby Milan nikdy neupozornil šéfa na moji čtvrthodinu venku, pravděpodobně bych jeho kouření dál vůbec neřešil. Člověk má v práci spoustu malých zvyků a málokdo je osm hodin denně stoprocentně produktivní. Někdo kouří, někdo se deset minut baví v kuchyňce a další půl hodiny vybírá, co si objedná k obědu.
Vadilo mi něco jiného. Milan měl svoje pauzy za normální součást dne, ale stejnou pauzu u člověka vedle sebe během několika minut vyhodnotil jako problém.
Stačilo, abych jednou udělal něco, co on dělal každý den.
Najednou potřeboval vědět, kde jsem.
A právě v tu chvíli začaly jeho cigarety vadit i lidem, kterým do té doby byly úplně jedno.
