Článek
S mámou se nejradši vídám doma nebo někde, kde je klid a minimum lidí. Ne proto, že bych se za ni styděl jako za člověka, ale protože nikdy dopředu nevím, co zase řekne nebo udělá. A čím je starší, tím méně má potřebu cokoli filtrovat. Dřív jsem to bral jako její povahu, dnes už mám pocit, že každá společná cesta ven znamená skoro jistotu nějaké nepříjemné situace.
Mrzí mě to o to víc, že jsem s ní po rozvodu rodičů vyrůstal prakticky sám. Táta od nás odešel, když jsem byl malý, a většinu času jsem trávil právě s mámou. Byla vždycky energická, samostatná a měla pocit, že si člověk musí umět stát za svým. V dětství jsem to obdivoval, protože jsem ji viděl jako někoho, kdo se nenechá převálcovat okolím. Jenže dnes mám pocit, že se tahle její vlastnost postupně změnila v něco, co už okolí spíš unavuje.
Máma má zkrátka potřebu říkat nahlas všechno, co jí v danou chvíli běží hlavou, a vůbec neřeší, jestli se to hodí nebo ne. Podle ní je lepší věci pojmenovat rovnou než si něco nechávat pro sebe. Jenže právě v tom bývá problém, protože jí často nedochází, že ne každý stojí o komentář od cizího člověka.
Nedávno jsme spolu byli v obchodním centru, protože si chtěla koupit bundu na jaro. O pár metrů dál si jedna žena před zrcadlem zkoušela světlejší kabát a máma ji chvíli pozorovala, než nahlas poznamenala, že takový střih by si člověk měl vybírat opatrně, protože zvýrazní přesně to, co by většina lidí raději schovala. Ta paní se otočila, chvíli na ni nevěřícně koukala a já měl chuť okamžitě odejít. Máma ale jen pokrčila rameny a tvářila se, že vlastně poradila dobře.
Podobné situace se opakují skoro pokaždé. Když jdeme do restaurace, málokdy proběhne návštěva bez připomínky k personálu. Jednou je podle ní voda málo studená, podruhé jí vadí, že sklenice není dokonale vyleštěná, jindy má pocit, že jídlo mohlo být teplejší. Nedávno vrátila polévku, protože tvrdila, že chutná překyseleně a že kuchař evidentně přehnal ocet. Nešlo ani tak o samotné jídlo, jako spíš o tón, kterým to podala.
Já proti tomu nic nenamítám ve chvíli, kdy je opravdu něco špatně. Jenže u mámy mám často pocit, že problém vznikne i tam, kde by ho většina lidí přešla.
Naplno mi došlo, jak moc mě to začíná vyčerpávat, když jsme spolu nedávno zašli na oběd a u vedlejšího stolu seděla dvojice mladších lidí s malým dítětem. Dítě bylo chvíli hlučnější a máma se po několika minutách otočila a bez jakéhokoli ostychu jim řekla, že když už jdou mezi lidi, měli by si potomka umět uhlídat. V restauraci se na nás otočilo několik lidí a já se v tu chvíli cítil opravdu nepříjemně.
Nejhorší je, že ona sama má pocit, že dělá správnou věc. Že jen říká to, co si ostatní podle ní stejně myslí, ale neřeknou to nahlas.
Táta mi kdysi řekl, že právě tohle byl jeden z důvodů, proč jejich manželství nevydrželo. Prý dokázala během jedné dovolené rozhádat recepci hotelu, číšníka i delegáta, a to během dvou dnů. Tehdy jsem tomu nepřikládal význam, dnes už tomu rozumím mnohem víc.
S věkem se to navíc spíš zintenzivňuje. Máma dnes komentuje skoro všechno kolem sebe. Řidiče v autobuse, lidi telefonující nahlas, cyklisty na chodníku, pejskaře v parku. Nedávno stála na přechodu a nahlas rozebírala, že dnešní mladí neumí ani správně zaparkovat, přestože dotyčný řidič seděl pár metrů od nás a evidentně ji slyšel.
Někdy mě to opravdu mrzí, protože vím, že jinak je to člověk, který by pro mě udělal cokoli. Pořád mi zavolá, když ví, že mám náročný týden, přinese mi jídlo, když jsem nemocný, pamatuje si drobnosti, které ostatní přehlédnou. O to víc mě bolí, že ve společnosti často nedokáže ubrat.
Moje partnerka si z toho občas dělá legraci, ale i ona už ví, že když se plánuje společný oběd nebo návštěva někde venku, je lepší vybírat klidnější místa. Já sám mámu častěji zvu domů než ven. Tam je všechno jednodušší. Nemusím čekat, kdy se zase dostane do sporu s někým úplně cizím kvůli maličkosti.
Když jsem jí nedávno opatrně naznačil, že některé situace jsou pro mě už nepříjemné, jen se usmála a řekla, že se přece nebude na stará kolena přetvařovat kvůli tomu, aby byli spokojení lidé, které nikdy neuvidí.
Jenže já je občas vidím znovu. A hlavně vidím jejich reakce. A právě to mě poslední dobou začíná unavovat víc, než bych chtěl připustit.
