Článek
Když jsem poznal Petru, věděl jsem, že je jiná než já. Ona byla ta společenská, která měla pořád kolem sebe spoustu lidí. Já jsem spíš introvert, co si nejradši užívá klidu doma. Zpočátku mi její energie lichotila – připadal jsem si vedle ní živější, sebevědomější. Jenže postupně jsem začal zjišťovat, že naše odlišnost není jen osvěžující, ale taky pořádně zatěžující.
Přijal jsem její svět
Do vztahu jsem šel s tím, že Petra má hodně blízkých kamarádů, většinou mužů. Řekla mi to hned na začátku: „Abys věděl, jsou to jen přátelé, nic víc.“ Rozhodl jsem se jí věřit. Nechtěl jsem žárlit nebo dělat scény. Říkal jsem si – upřímnost je základ, a když mi to takhle otevřeně řekla, asi se opravdu není čeho bát.
První měsíce to fungovalo skvěle. Petra byla pozorná, veselá a podporující. Jenže pak jsem si začal všímat, že když se u nás doma cokoliv semlelo – od drobných hádek po větší konflikty – vždycky měla potřebu běžet s tím za kamarády.
Když náš vztah řeší půlka města
Jsem člověk, který věří, že problémy by se měly řešit mezi dvěma lidmi. Ale Petra to měla jinak. Pohádáme se? Ještě než se spolu usmíříme, už to píše Davidovi, volá Michalovi, posílá zprávy do skupiny.
Najednou jsem měl pocit, že náš vztah není náš, ale veřejný. Jako by kolem stála parta jejích kamarádů, poslouchala a pak jí radila, co má dělat. A ona jejich rady opravdu poslouchala.
Nejhorší chvíle přišla, když jsem dostal zprávu od jednoho jejího kamaráda. Psal mi, že bych měl být v posteli víc „akční“, že Petra prý není spokojená. Četl jsem to snad třikrát, než mi to vůbec došlo. Můj intimní život, naše největší soukromí, se probíralo někde na pivu s partou kluků.
„Potřebuju se někomu svěřit“
Samozřejmě jsem to s Petrou okamžitě řešil. „Proč jim o nás všechno vykládáš? Nestačí ti, že to máme mezi sebou?“ vyjel jsem na ni.
Odpověděla mi naprosto klidně: „Já to prostě musím někomu říct. Potřebuju zpětnou vazbu, jinak se v tom dusím. A oni mi vždycky poradí.“
Byl jsem v šoku. „Ale vždyť jde o věci, které se mají řešit jen mezi námi dvěma! Náš sex není téma pro tvé kamarády!“
Jenže Petra to brala jinak. Vůbec nechápala, proč mi to vadí. Pro ni bylo přirozené sdílet všechno, od hádek až po naše ložnicové záležitosti.
Miluji ji, ale ztrácím soukromí
A to je právě ten problém. Jinak je Petra skvělá. Má mě ráda, plánuje se mnou budoucnost, umí být něžná a pozorná. Dokáže mě podpořit, když jsem dole. Mnoho mužů by ji bralo jako dokonalou partnerku.
Jenže já čím dál víc cítím, že mi chybí soukromí. Že nic z toho, co spolu prožíváme, nezůstává jen mezi námi. Že když se jí podívám do očí, někde v hlavě mi bliká: „Už to někomu řekla?“
Nechci se vzdát ženy, kterou miluju, ale zároveň nevím, jestli zvládnu život v permanentním „divadle pro kamarády“. Když se jí snažím vysvětlit, že potřebuji intimitu, bere to jako útok. A já nevím, jestli dokážeme najít kompromis.
Možná jsem staromódní. Možná to dnes lidem nevadí. Ale pro mě je intimita a soukromí základ vztahu. A pokud to Klára nepochopí, bojím se, že naše budoucnost zůstane jen snem.
